Silná žena

Je to už skoro dva týdny, co mi napsala Terezie. Reagovala na můj článek "Kdo jsem" a postavila mě před celou řadu otázek, které mě donutily k tomu, abych si zase jednou vyjasnila, kdo jsem, kde jsem, jak jsem.... 

Už delší dobu jsem cítila, že by asi bylo třeba článek "Kdo jsem" aktualizovat. Tyto stránky jsem založila asi před rokem a půl. Původní článek "Kdo jsem" (který už na stránkách není) se podobal jakési směsici pohádky o ošklivém káčátku, které stalo krásnou labutí, a pohádky, ve které Popelka našla svého prince a žili spolu v lásce a hojnosti až do smrti. Byla jsem ve fázi, kdy jsem to tak skutečně cítila, kdy se úspěšně završila jedna etapa mého života. Měla jsem pocit už nic nemůže ohrozit mé životní štěstí a že od teď už budu stoupat jenom vzhůru.

Jenže v následujících měsících se do mého života začal postupně vkrádat jakýsi divný pocit prázdna a smutku. Věděla jsem sice, že objektivně vzato, mám vše, co potřebuji, a že si čistě teoreticky můžu vytvořit a zhmotnit vše, co si budu přát, ale najednou jsem ani nevěděla, co a proč bych si měla přát. Neměla jsem sebemenší chuť hnát se za čímkoli vnějším, věděla jsem, že to to moje prázdno nezaplní. Čím dál víc jsem tušila, že mi chybí nějaká podstatná část mé osobnosti, že jsem ještě nezískala přístup k něčemu velmi zásadnímu.

Časem to "cosi" začínalo nabývat konkrétnějších rysů. Cítila jsem, že můj problém se jmenuje "ztracené ženství". Začala jsem tedy pátrat po tom, co to ženství vůbec je, jak se projevuje a k čemu je vůbec v životě dobré. Přiznám se, že původně jsem si ženství představovala jen jako jakýsi specifický způsob prožívání lásky a sexuality. Postupem času se ale přede mnou začal odkrývat netušený svět ženského vnímání, prožívání a zejména ženské síly a duchovnosti. A prázdné místo v mém nitru se začalo zaplňovat dosud nepoznaným klidem, pocitem bezpečí a harmonie s životem.

Věděla jsem samozřejmě, že muži a ženy se ve spoustě oblastí liší, ale zdaleka jsem netušila, jak zásadně. Přečetla jsem do té doby mnoho knih s duchovní tematikou, ale nikde jsem nenarazila na zmínku o tom, že muž a žena potřebují pro pocit naplněného života a svůj duchovní vývoj něco zcela jiného! Netvrdím, že tyto knihy byly špatné, jen odrážely trend, který zcela nepozorovaně přetrvává ve všech oblastech života po celá staletí. Kdykoli se kdekoli myslí "člověk", myslí se tím především muž... a tak nějak automaticky se předpokládá, že žena to má stejně. Jenže to je zásadní chyba!

Muž potřebuje směřovat k nějakému cíli, tvořit, růst, zdolávat příčky na žebříku - ať už světském nebo duchovním. Vztahuje se vždy k něčemu vnějšímu, s čím se srovnává, co je pro něj výzvou, měřítkem. Na jeho cestě mu pomáhá pevnost těla a charakteru a racionální uvažování.

Žena samozřejmě dokáže totéž co muž (máme v sobě přece i mužský aspekt), může být ve spoustě oblastí stejně dobrá jako muži - ale nikdy se nemůže jen díky projevování a prožívání těchto kvalit cítit šťastná a naplněná. To proto, že vše, co žena potřebuje ke štěstí a naplnění, je v jejím nitru. Nepotřebuje tedy jít ven, ale naslouchat tomu, co má uvnitř.

Jak píše Joan Borysenko, americká lékařka židovského původu, ve své knize Cesta ženy k Bohu: " Muži šplhají po Jákobově žebříku, my ženy kráčíme v Sářině kruhu a náš přirozený smysl pro vztahy a intuice představují nám vrozenou schopnost, jak se spojit s Vnitřním světlem, Bohem ve svém nitru, který se nachází ve středu našeho kruhu."

Bible byla napsána muži pro muže, většinu duchovních cvičení a systémů vypracovali muži pro muže.... aby našli cestu k tomu, co je nám ženám vlastní, co je pro nás naprosto přirozené, co nemusíme vnášet do svého života z vnějšku.

Hledáme-li Boha ve svém nitru, ve středu svého kruhu, naše nenasytné nitro se uklidní. Cítíme se bdělé, spokojené a plně při vědomí. Zapomeneme-li na svůj střed, naše mysl se hladově vrhá po všem novém. Objektem našeho zájmu se stane nabývání věcí, které chceme, a vyhýbání se věcem, které nechceme. Dokud nedosáhneme toho, co jsme si umanuly, cítíme se neúplné, a když toho dosáhneme, spokojenost se dostaví jen nakrátko. Jsme šťastné do okamžiku, kdy celý koloběh začne nanovo.

Terezie mi položila otázku, jak jsem na tom nyní, jestli žiju podle svého přesvědčení, jestli už jsem objevila vše, co mě činí šťastnou. A proto....

Milá Terezie,

ještě před několika měsíci jsem se navzdory všemu poznání, všem přečteným knihám, všem seminářům a zasvěcením cítila šťastná vždy jen v krátkých okamžicích, protože stále bylo, v čem se zlepšovat, kam postupovat, kolem byla spousta schopnějších a dokonalejších lidí, s nimiž jsem se srovnávala. I Bůh byl někde daleko, mimo mě (i když jsem samozřejmě z knih věděla, že je to jinak) a ačkoli jsem díky různým koincidencím cítila jeho přítomnost v mém životě, necítila jsem vnitřní klid.

Od té doby, co jsem se vydala na cestu objevování vlastního ženství, jsem den ode dne spokojenější, šťastnější, naplněnější. Jákobův žebřík slibuje, že jednoho dne budeme šťastni, Sářin kruh slibuje štěstí hned. A má jednu velkou výhodu. Žena pohybující se v Sářině kruhu, důvěřující své intuici, prožívající své emoce, naslouchající svému tělu má právo na chyby, přehmaty, bloudění ve tmě, nevědění, krize a tragédie. A tak, milá Terezie, nejsem zdaleka dokonalá, občas zapomenu, kdo jsem, občas se nechám svést vnějším světem z cesty, občas zakolísám, občas mě přemůže bolest a zklamání, ale mám se kam vracet, mám odkud čerpat sílu a vím, že se mohu spolehnout na to, že světlo v mém nitru mě vede správně, i když já sama třeba ještě konec cesty nevidím.

Toto je, Terezie, odpovědí i na Tvou poslední otázku. Člověk ve snaze vyhnout se neštěstí, bolesti a zbytečným chybám může přečíst spoustu knih, vyslechnout si mnoho zaručených návodů a rad, ale  musí si přijít sám na to, co je pro něj skutečně dobré. A pro ženu to platí dvojnásob. Důvěřuj své intuici a dělej to, co Ti je příjemné, při čem cítíš radost a naplnění, i kdyby někdo jiný stokrát tvrdil, že to není správné. Jsem přesvědčena, že to je jediná cesta, jak minimalizovat v životě množství chyb, jak žít skutečně šťastně a plnohodnotně. Nesnaž se vyvarovat chyb, ale dovol si chybovat. Buď otevřená, upřímná, uvolněná, radostná, hravá. A pokud tě na Tvé cestě překvapí smutek či bolest, dovol si ho naplno prožít (nejlépe v kruhu blízkých žen), protože i to je součástí cesty ženy k moudrosti, k zasvěcení, k Bohu/Bohyni.

                                                                     S láskou        

                                                                                                           Iva