Silná žena

Dobrý den,
ze všeho nejdříve bych Vám chtěla moc poděkovat za stránky Silná žena, které mi zvláště v mé současné životní fázi ohromně pomáhají. Některé články jakoby kopírovaly nebo potvrzovaly přesně a doslova to, čím zrovna procházim.

Nedokázala jsem si některé věci vysvětlit, ale díky Vám a Vašemu webu jsem mnoho pochopila. A zároveň jste mě inspirovala k tomu, abych sepsala pár pro mě velmi objevných myšlenek, které me napadly v rozčílení  včera. Ráda bych Vám svuj "článek" věnovala, napsala mi ve svém e-mailu Ingrid.

A protože se mi zdá, že by její článek mohl být zajímavý a přínosný i pro další čtenářky a čtenáře, rozhodla jsem se jej uveřejnit. Dokonce jsem pro tento účel založila novou rubriku.  Pokud jste tedy i vy něco pochopili, objevili, zajímavého prožili, je tu od této chvíle prostor pro vaše články.

Sama ze své zkušenosti vím, jak je takové psaní přínosné a jak pomáhá přetvořit zpočátku mlhavé a nejasné pocity v něco uchopitelného, konkrétního a použitelného v dalším životě a jak vás to velice posílí. A pokud najdete odvahu se o svůj článek podělit, můžete pak posílit i ostatní:-)

Můj souboj s egem

Ingrid Špátová

Následující řádky asi vyzní poněkud rozzlobeně a svým způsobem odráží situaci, ve které se nacházím. Byla jsem rozhněvaná. Sama na sebe. A na ego. Ale nyní už nejsem a ráda bych se o to s vámi podělila.

V poslední době se na nás výraz „ego“ valí ze všech stran a mně z něj snad již naskakovala kopřivka. Současná popularizace duchovních cest všeho druhu dává možnost tento pojem používat až nadmíru, v každé druhé větě a situaci. „Musíme se zbavit svého ega“, „Myšlenky jsou jen výtvorem ega“, „Naše ego může za naše trápení“ atd atd.

Člověk cítí, že by se měl na nějakou duchovní cestu vydat, že by měl jeho život dostat větší hloubku, a tak se snaží hledat kolem sebe inspiraci, především v duchovní literatuře, které je v obchodech přehršel a která představuje zdánlivě snadnou cestu k „osvícení“. Dnes je ovšem problém najít jedinou knihu, která by se o egu nezmiňovala a nestavěla na věčném boji s naším egem veškerou svou filozofii. Ať už je kniha zaměřená na jakoukoli světovou stranu, půjčuje si od buddhistů, Keltů nebo hinduistů, všude narážíme na slovo „ego“. Čteme řádek po řádku s nadějí, nadšeně hltáme každou stránku chytrých knih plných tolika nových a moudrých věcí, až se nám z toho motá hlava.

Začneme dumat nad svým egem a říkáme si, že je opravdu hrozné, že jsme dosud žili pod jeho nadvládou. Kdykoli začneme někoho či něco hodnotit, mluví za nás ego. Když máme nějakou nevhodnou poznámku, řeklo to naše ego. Když se trápíme, trápí nás naše ego. Za problémy v mezilidských vztazích může ego. A podle současné všeobecné teorie bychom měli se svým egem bojovat. Rozpoznat ho a zničit. Najít ho někde ve své hlavě, vytasit meč a šťourat tak dlouho, dokud jej neprobodneme.

Co ale přesně to ego je? Myšlenky se tvoří v mozku, tvoří je rozum, je tedy rozum naše ego? Jak ale mám bojovat se svým rozumem? Vždyť člověk rozum potřebuje, je přirozené ho používat. I když přiznávám, že mnohé myšlenky jsou zraňující. A nemluví teď za mě moje ego? Podle mnohých duchovních nauk se právě v tuto chvíli moje ego brání a nutí mě, abych o něm pochybovala. Právě teď ho živím svými myšlenkami a jeho popíráním. Já už ale začínám být na slovo ego alergická. A nebo si to myslí opět jen mé ego?

Lidé mezi sebou přeci mají problémy od počátku lidských dějin. V pravěku ani starověku žádné ego neznali. V pravěku člověka hnal – a dnes tomu není jinak – základní instinkt přežít, později se mezi lidmi třely jejich špatné vlastnosti. Drtivá většina vyspělých civilizací starých tisíce let zanikla kvůli chamtivosti a touze po moci. A lidé se za celou tu předlouhou historii nezměnili. Proč bychom tedy měli své problémy stále házet na ego? Člověk, který teprve začíná s četbou duchovní literatury může získat dojem, že ego je něco odosobněného, že to není on – což ostatně čteme stále, že ego nejsme skutečně my – a upřímně, může z toho všeho být tak zmatený, že nemusí mít daleko od toho se zbláznit.

Některé knihy mluví o tom, že jsme složeni z několika částí, jako je třeba emoční tělo, fyzické tělo, rozum atd. Pronásledují nás otázky „Když mám tolik částí a každá mluví jinak, jsem snad schizofrenní? Kdy tedy mluví ego? Co je ten vnitřní hlas, proč ke mně promlouvá slovy?“ Proč? Je to proto, že řeč je způsob komunikace. Cítění, emoce a intuice k nám promlouvají beze slov, a rozum skrze myšlenky, které sou formovány řečí.

Naše myšlenky a špatné vlastnosti jsou prostě naše myšlenky a špatné vlastnosti. Je to naše temná stránka, se kterou nemůžeme bojovat, jen se naučit s ní žít, přijmout ji a vytvořit si s ní kreativní vztah plný soucitu. Po těch letech svého duchovního putování nevím, co přesně je ego, ale vím, že se nedá porazit, a ani by se o to neměl nikdo pokoušet. Poslední dobou mi zkrátka teorie o egu naprosto přestaly vyhovovat. Jen to ve mně dělalo neplechu a vedla jsem marný boj sama se sebou. Neustále jsem se peskovala a kontrolovala, kdy tedy mluví ego, kdy to tedy nejsem skutečně já, a vypadalo to, že to vlastně skoro nikdy nejsem já. Bylo to vážně na zbláznění. Neustálé přemítání o mém egu a způsobech, jak se ho zbavit a někam ho zatlačit, mě ještě mnohem víc odvádělo ode mě samotné. Na ženu jsem až příliš přemýšlela – i když to může znít tvrdě – a málo byla.

Až jsem přišla na to, že i to špatné a to, co mi nedělá dobře a způsobuje problémy ve vztazích, jsem byla, jsem a budu jen já. Dotyčné „ego“ je má součást, je to kousek celku, celé mé pestré bytosti. Nemám pocit, že se skládám z jednotlivých „těl“ nebo „celků“. Já jsem to tělo a ten celek. Nemusím si nic rozdělovat, kdy kdo nebo co ve mně mluví nebo cítí. Za každých okolností jsem to já.

Uvědomila jsem si, že jsem konečně převzala odpovědnost sama za sebe, za svůj život i štěstí, přestala jsem se sebou válčit a přijala jsem sebe se vším všudy. Už se nevymlouvám na ego. A je mi mnohem lépe. Cítím se mnohem autentičtější. Konečně jsem si uvědomila, že nic není černobílé. Že neplatí rovnice „skutečné já = to dobré; ego = to špatné = zbavit se toho“.

Všechno je vlastně strašně jednoduché. Protože „má bytost = všechny mé stránky“. Začala jsem být sama k sobě upřímná. Již nemůžu dál svalovat svou odpovědnost na ego, na něco, o čem se říká, že to nejsme skutečně my. Integrací svých špatných stránek jsem získala mnohem více síly naslouchat sama sobě, protože už neodmítám své myšlenky. A díky tomu jsem nad egem přestala přemýšlet.

Ego už mě nezajímá. Ego už přestalo být významné. A mě teď napadá, že možná všechny ty knihy mají pravdu. Ego existuje, ale já mu sebrala jeho důležitost a tím jsem nad ním konečně zvítězila.
 

(Respektujte prosím autorství. Pokud budete tento článek díle sdílet, nezapomeňte vždy připojit jméno autorky a aktivní odkaz na tuto stránku.)

Zaujal vás tento článek? Kliknutím na níže uvedené tlačítko jej můžete přidat na svůj profil např. na Facebook, Myspace, Twitter a jiné, doporučit jej svým známým e-mailem, popřípadě přidat k oblíbeným položkám ve vašem prohlížeči.