Alergie na Zemi

11. 6. 2010

Ústí je zvláštní město. Naši předkové ho kdysi zbudovali v nádherné a velmi silné krajině. Ať už jste v údolí u řeky nebo nahoře na kopcích, vždycky se vám naskytne úžasný pohled na okolní krajinu. Ovšem pouze pokud dokážete nevidět to, jak je krajina znetvořena stavbami, které do ní zasadil člověk.

Nikdy předtím jsem neviděla tak zoufalý kontrast mezi tím, jakou krásu stvořila Matka Země a jak necitlivě s ní člověk zachází. Až tady na severu. Tolik obludných staveb na jednom místě aby člověk pohledal. Občas je mi do pláče, když si hledám mezi paneláky a komíny továren alespoň úzký průzor, kterým bych viděla na okolní kopce. Naučila jsem se zaměřovat svoji pozornosti na malé oázy neporušené krásy. Když jdu do práce, snažím se nasát z těch kousků přírody energii pro nový den. Učím se radovat z maličkostí.

A tak jsem si dnes ráno všimla, poprvé po letech, krásy rozkvetlé trávy. Až dosud jsem přerostlou kvetoucí trávu vnímala jako něco obtěžujícího, jako protivný alergen, který mi ztrpčuje život. Ale dneska jsem ji najednou uviděla úplně JINAK. Jak to, že jsem si nikdy nevšimla,že je tak krásná? napadlo mě. To jsem ji skrze svou alergii nebyla schopna vnímat? A najednou mi přišla odpověď: Měla jsi alergii na trávu, protože jsi měla alergii na Zemi. Neubránila jsem se slzám.

Ano, dnes už to vím: celá léta jsem žila pouze prostřednictvím svých horních čaker. Vznášela jsem ve svém světě někde nad zemí. Bránila jsem se tak své pozemské existenci, se kterou jsem se nedokázala vyrovnat. Někde uvnitř jsem vnímala život na Zemi jako obtěžující, fyzické tělo jako přítěž. Nebyla jsem schopna vidět a ocenit krásu Země. A její síla mi tím pádem zůstala odepřena.

Až poměrně nedávno mi začalo docházet, že se na Zemi nedá žít, aniž bych se s ní smířila. Tělo je dokonalým chrámem duše a bez něj není ani duchovní růst. Začala jsem se věnovat péči o svou kořenovou čakru, která kontakt se zemí zprostředkovává. Postupně se smiřuji se svým tělem a svými předky. Snažím se více zaměřovat svoji pozornost na přírodní krásy, na půdu pod nohama a cítím, jak mě najednou síla Matky Země začíná nést, jak se stávám den ze dne vnímavější k její řeči, jak se mi otevírají oči.

Kéž by nás takto bylo více a více. Z různých důvodů jsme se v průběhu vývoje oddělili sami od sebe, od přírody, necítíme již Zemi a tak bezcitně zastavujeme její tělo betonovými kolosy a narušujeme proudění její energie, čímž svou izolaci jen více a více podporujeme. Jsme alergičtí na nevinný projev života v podobě pylu a abychom se s tím vyrovnali, umrtvujeme svá těla léky. Tiše přitom nenávidíme každý kvetoucí strom za to, co nám způsobuje. Nechodíme ani raději ven a zavíráme se doma. Jsme v začarovaném kruhu. A vůbec nám nedochází, že je nesmyslné a sebedestruktivní být alergičtí na něco, co nás láskyplně vyživuje a že tou nejpřirozenější cestou je se této láskyplné vyživující mateřské energii otevřít.

Zaujal vás tento článek? Kliknutím na níže uvedené tlačítko jej můžete přidat na svůj profil např. na Facebook, Myspace, Twitter a jiné, doporučit jej svým známým e-mailem, popřípadě přidat k oblíbeným položkám ve vašem prohlížeči.