Silná žena

Připadá vám někdy život neuvěřitelně složitý? Náročné vztahy v práci, komplikované vztahy v rodině, do toho starost o zdraví, o finance, o budoucnost ... Člověk kolikrát neví, co dřív, a kde na všechno brát sílu. Řešíte jednu dvě věci a ostatní vám mezitím utíká mezi prsty...

My, ženy, máme navíc tendenci všechny ty složité věci ještě více rozebírat. Tak rády detailně probíráme všechny naše vztahy: ten mi řekl to a já jsem mu na to řekla ono..., ta se na mě podívala tak a myslela tím učitě tamto... , udělala jsem to a oni reagovali tak... a když on udělal toto, mám se teď zachovat tak či onak? Probíráme své vztahy s kamarádkami ve snaze přijít věcem na kloub, najít správné řešení, pochopit sebe i druhé... a nevědomky se jenom více a více zamotáváme do pavučiny, kterou jsme samy upletly. Na této rovině jsou totiž skutečně všechny vztahy a životní situace velice složité.

Umíte si ale představit, že byste se jednoho rána probudili a místo řeči byste s druhými komunikovali telepaticky? Prostě by druzí okamžitě zaregistrovali vše, co si myslíte a cítíte, a stejně tak vy byste totéž vnímali u druhých. Cože? Že vás to děsí?  Převrátilo by vám to život vzhůru nohama? Pak vězte, že tím, co dělá váš život složitým, jste především vy sami.

Pokud říkáte a děláte něco jiného, než si myslíte a než co cítíte, vytváříte ve svém životě jenom zmatek. Telepatie totiž funguje od nepaměti, aniž by bylo třeba nějakého experimentu. Druzí podvědomě zachycují vaše vyzařování, a proto ani někdy není tak důležité, co přesně řeknete, jako to, co z vás ten druhý cítí. A i když se pak třeba přete o slovíčka, problém je někde úplně jinde.

Proto nemá smysl rozebírat situace na téhle povrchní úrovni, ale vždy se zamyslet nad tím, co ve mně tuto situaci vyvolává. Proto nemá smysl řešit druhé a jejich záležitosti, ale místo toho věnovat hlavní pozornost sobě. Není to sobecké, je to nutné.

Když jsem pravdivá, upřímná k sobě i  k druhým, jsou moje vztahy nádherně jednoduché. Nemusím řešit, co říct či neříct. A už vůbec si nemusím pamatovat, co jsem řekla a jak jsem to řekla. A nemusím se trápit reakcí druhých, protože vím, že když jsem v kontaktu sama se sebou, jsem v kontaktu s Bohem v sobě a tím pádem v souladu se všemi ostatními. Nemůžu tím pádem nikomu ublížit, protože to, co je skutečně dobré pro mě, je dobré pro všechny. Stačí tedy, když řeším jenom sama sebe, svou půlku vztahu. Půlky těch desítek ostatních lidí, se kterými jsem denně v kontaktu, už prostě nemusím řešit. Cítíte tu úlevu?  Tu hromadu kamení, která se svalila z vašich beder? Žádné schovávání se za ohleduplnost, žádná nutnost sebeobětování, abyste neublížili ostatním!

Když přestanete taktizovat, spekulovat, manipulovat, předstírat, vaše vztahy se krásně zjednoduší. Jakákoliv neupřímnost, polovičatost, vychytralost tvoří jenom zmatky. Bohužel jsou tyto způsoby považovány v určité míře za společensky přijatelné, a dokonce se často vydávají za ohleduplnost a slušnost. A proto se takto chováme, protože věříme, že jen tak můžeme získat od druhých to, co si myslíme, že potřebujeme - lásku, uznání, peníze, zázemí...

Jenomže nám nedochází, že za to platíme velmi vysokou cenu. Nejenom ve vztazích s druhými, ale často platíme i zdravím nebo penězi, protože ostatní životní oblasti jsou jenom odrazem vztahu k sobě samému. Zdánlivě tedy řešíme nespočet nesouvisejících situací, ale ve své podstatě se jedná jen o různé projevy jednoho jediného problému: nejsme v kontaktu sami se sebou, neřídíme se svým vnitřním vedením, ale necháváme se ovládat vnějšími tlaky.

Když kličkujeme, předstíráme, zastíráme, znamená to, že vlastně druhé považujeme za nepřátele, před kterými je třeba mít se na pozoru. Jsme vlastně v neustálém válečném stavu. Jak pak v takových podmínkách můžeme mluvit o lásce? Jak můžeme tvrdit, že své blízké milujeme? Jakékoliv falešné ohledy nejsou činem lásky, protože upírají člověku možnost poznat pravdu a tím pádem ho brzdí ve vývoji.

Z vlastní zkušenosti vím, že nejtěžší je uvědomit si a rozpoznat, že něco takového vůbec dělám. Máme to totiž všichni tak hluboko pod kůží, že si to ani neuvědomujeme. Ale když se přistihnu při takovém  jednání, můžu pak hledat cesty, jak to dělat jinak. Já osobně jsem toho názoru, že vždy lze najít způsob, jak sdělit  pravdu. Dokonce ani malým dětem nemusíme lhát, ale můžeme najít formu přiměřenou jejich věku.

Myslím, že je načase začít hledat v oblasti komunikace nové cesty. Místo kurzů a článků, které učí, jak druhé zmanipulovat, aby udělali to, co chcete vy ( a ženské časopisy se mimochodem  takovými návody na manipulaci partnera jen hemží), je třeba se začít učit, jak komunikovat pravdivě a s láskou. Zpočátku budeme možná trochu neobratní a určitě se nám to nebude dařit vždy a za všech okolností, ale každý malý pokrok, každý krok tím směrem povede k ozdravění našeho společného životního prostoru a automaticky s sebou přinese více lásky, svobody a radosti.

Zbytečně spotřebováváme energii na to, abychom udrželi v chodu spoustu nesmyslných mechanismů, které by vůbec nebyly potřeba, kdybychom všichni věděli, kdo jsme a žili jsme podle toho. My sami si děláme život složitým a jenom my sami si ho zase můžeme zjednodušit.

(c) 2010 Iva Uhlířová (Článek smí být kopírován a dále šířen pouze v neupravené podobě a pokud bude připojeno jméno autorky a aktivní odkaz.)

Zaujal vás tento článek? Kliknutím na níže uvedené tlačítko jej můžete přidat na svůj profil např. na Facebook, Myspace, Twitter a jiné, doporučit jej svým známým e-mailem, popřípadě přidat k oblíbeným položkám ve vašem prohlížeči.

Související články:

• Mocná iluze nedostatku
• Jsem obyčejná aneb Chvála průměrnosti
• Nejsme bezmocní aneb Svět bez hranic
• Všichni jsme jedno
• Jak vyléčit lidské vztahy
• Láska a nevěra
• Dopis lásky

Knižní tipy z nakladatelství Pragma: