Silná žena

Nedávno jsme s kamarádkou diskutovaly o tom, co dělat, když dítě kouše jiné děti. A shodou okolností jsem krátce na to narazila na skvělý článek právě na toto téma. Tady je:

Mému synovi je 2,5 roku a občas kouše mě i ostatní děti," říká Eva Čapková z Vysoké Pece. "Vysvětluji mu horem dolem, že se to nesmí, dokonce jsem ho zkusila také kousnout, aby věděl, že to bolí.

Když to udělá, hned mi slíbí, že už se to příště nestane, ale za nějakou dobu kousne zase. Zjistili jsme, že kousání používá k tomu, aby získal nějakou hračku, kterou má druhé dítě a nechce mu ji půjčit.“

Batole ještě nemá takové řečové schopnosti, aby vyjádřilo, co chce nebo co cítí. Zuby jsou přirozené zbraně malých savců, takže první instinkty mu velí, aby je použilo, když se cítí ohrožené, něco potřebuje, má záchvat vzteku, nebo si chce získat lásku a pozornost. V podstatě však nerozumí tomu, proč se kousat nemá.

Rozvažte mi jazyk

Pokud kousne rodiče, který ho drží v náručí nebo na klíně, je potřeba dítě okamžitě položit na zem a říct pevným a přesvědčivým tónem: „Kousat se nesmí.“ Hlídejte, abyste mu po jeho kousnutí nevěnovali příliš mnoho pozornosti třeba jenom tím, že budete dlouze vysvětlovat nevhodnost takového chování. V žádném případě ho nekousejte na oplátku.

Jak se má naučit, že podobné chování je nevhodné, když se tak chová i jeho rodič? Pokud kousne jiné dítě, nejdřív projevte zájem o ‚oběť. Utěšte ji a potom krátce řekněte svému potomkovi: „Kousat se nesmí. Když něco potřebuješ, používej slova.“ Pokuste se mu nabídnout správné věty a naučte ho vyslovit to, co chce a jak se cítí. Můžete třeba říct: „Chceš si hrát s Petrem? Chceš, aby ti půjčil autíčko? Tak ho poprosíme.“ A připomeňte mu, že kousání je špatné.

Když dítě kouše při záchvatu vzteku, přesuňte malého vzteklouna na klidnější místo, a až se uklidní, opět pojmenujte jeho pocity: „Zlobíš se, že ti Anička vzala plyšáka.“ Zformulujte jednoduchou větu, která mu pomůže vyjádřit to, co cítí.

Pro dítě v tomto věku je mnohem lehčí vyjádřit se prostřednictvím plácnutí, kousání a kopání, než dát dohromady se svým omezeným slovníkem zdvořilou žádost. Batolata se právě začínají učit, že existují také slova, která popisují jejich pocity. Pracujte s dítětem na tom, aby nalezlo správná slova k popsání svých emocí, a ukažte mu, jak je sdělit. Naše tipy mu pomohou používat jazyk (a ne jeho zuby nebo jeho ‚pravačku‘) k tomu, aby se vyjádřilo.

Jsem tvým tlumočníkem

I když je vaše dítě tiché nebo mluvka, jeho emocionální slovník je omezený věkem. Pokud se zlobí nebo je rozrušené, k popsání pocitů mu chybí slova. Také proto se nejednou uchýlí k záchvatu vzteku. Kdyby umělo vyjádřit, co má na srdci, tak by třeba řeklo: „V tomhle nákupním centru mě to vůbec nebaví. Je tady hluk a spousta lidí, je mi teplo, mám hlad, a ještě k tomu se mi maminka vůbec nevěnuje.“

Jenže... kde vzít správná slova? Nezbývá mu tedy nic jiného, než mávat rukama kolem sebe, ječet, kopat nebo kousat. Pomozte stresovanému batoleti a vložte jeho pocity do slov. Například: když má záchvat vzteku v supermarketu, protože mu nechcete koupit čokoládu, projevte pochopení: „Vím, jak velmi rád máš tuhle čokoládu, a zlobíš se, protože ji nemůžeš mít.“

Použitím slov „zlobíš se“ nabídnete dítěti výraz, který potřebuje, aby označilo svoje emoce i v budoucnu. Nebuďte naštvaní a neříkejte potomkovi, že by se neměl rozčilovat. Děti, stejně jako dospělí, se uklidní, když někdo pochopí jejich pocity, takže s trochou empatie pořídíte víc.
Buďte připravení opakovat tahle „pocitová slova“ znovu a znovu, aby dítěti uvízla v paměti.

Jana Kroková z Olomouce, matka dvojčat Lindy a Zuzky, říká: „V různých vývojových obdobích jsme je učili rozeznávat škálu pocitů, se kterými se mohly ztotožnit. Jak rostly, obohacovali jsme jejich slovník. Když bylo holkám 18 měsíců a viděly na pískovišti chlapečka, který upadl a začal plakat, ukázala jsem na něj a řekla: ‚Pláče. Bolí ho koleno. Upadl.‘

V čekárně u dětské lékařky měla jedna holčička záchvat vzteku. Lehla si na zem a nechtěla vstát. Zuzce jsem řekla: ‚Zlobí se, má vztek.‘ Stejnou metodu používám, když má jedna z dcer radost nebo je naštvaná.“
I když vaše dítě nemá sourozence, můžete ho upozornit na to, jakou mají náladu a co cítí děti v parku, postavičky v knize nebo v kresleném filmu.

Jak to zní v překladu?

Když má batole vztek, může mu kousání, bití nebo kopání přinášet jistou úlevu. Nebude ochotné ‚vyměnit ránu za slova,‘ pokud nezjistí, že i povídání o pocitech mívá stejný efekt.

Přesvědčte potomka, že používání slov skutečně zabírá, a pomůžete mu řešit mnohé problémy. Například: Jiné dítě vytrhne vašemu z ruky lopatku a nechce mu ji vrátit. Až potomka přejde počáteční zuřivost, řekněte mu: „Místo pláče můžeš Amálce říct, že se zlobíš. Bude ti lépe a pak ji požádáme, aby ti lopatku vrátila.“

Pomozte mu zjistit, co vlastně chce říct a proč: „Co jsi chtěl říct Amálce? Že se zlobíš, protože ti vzala lopatku a ty by jsi ji rád požádal, aby ti ji vrátila?“ Pokud mlčí, můžete zatím mluvit k druhému dítěti. Později si o incidentu s potomkem popovídejte a pomozte mu procvičit, co má dělat příště.

Podobné komunikační ‚havárie‘ se pochopitelně nedějí jen při hře s dětmi. I doma může váš potomek ječet, pokud se něco neděje podle jeho přání. Neztrácejte rozvahu a klid, ani neustupujte jeho požadavkům. Místo toho se zeptejte, co chce: „Chtěl bys raději chléb s pomazánkou než polévku?“ Když si vybere, pochvalte ho: „Rozumím ti mnohem lépe, když používáš slova místo křiku. Nyní ti přinesu chléb s pomazánkou.“

Zahrajte si na city

Batolata si musí mnohokrát zkoušet ‚překládání‘ pocitů do slov, aby uměla zvládnout svoji nespokojenost. Neučte je však pouze ve chvílích, kdy už dojde k záchvatu vzteku. I v jiných situacích se může dítě něco naučit. Přehrajte mu třeba scénku z jeho života (kdy bylo potřeba vztek nahradit slovy), s plyšovým zvířátkem nebo panenkou. Ze začátku můžete ‚mluvit‘ za obě postavy: „Maminko slonice, můžu si vzít modré ponožky místo těch červených?“ „Jistě, synáčku sloníku! Děkuji ti, že ses tak hezky zeptal.“ Potom nechte, aby scénku zahrálo vaše dítě nebo si vymyslelo něco podobného.

I vy buďte výmluvní. Vaše dítě se lépe naučí vyjadřovat, co cítí, když mu řeknete, že máte z jeho snahy radost. Brzy bude častěji používat slova než zoubky nebo pěsti.

Proč mě ignoruje?

Požádáte svoje dvouleté dítě, aby vám podalo špinavý papír, který zvedlo ze země, ale potomek se otočí a utíká pryč s papírem v ruce, jako by vás neslyšel. Proč? Nejdůležitějším úkolem je pro něj právě teď objevování a rozvíjení vlastní nezávislosti. Součástí tohoto procesu je i to, že vás zkrátka občas ignoruje. Zkouší si svoji schopnost říct ‚ne‘ osobě, které nejvíce důvěřuje - své matce. Pokud mu nabídnete prostor, aby si vyzkoušelo svoji nově objevenou nezávislost, občas vás v něčem i poslechne. Přečtěte si několik tipů, jakým způsobem ho o něco požádat, aby s vámi ochotně spolupracovalo.

* Žádost by měla být přesná a jednoduchá. Dvouleté děti potřebují instrukce obsahující jeden nebo dva kroky a víc. („Prosím, jdi do předsíně a najdi svoje boty.“ )

* Dotáhněte věci do konce. Když poprosíte dvouleté dítě, aby vám odevzdalo špinavý papír, a ono odmítne, nepředstírejte, že se to nestalo - jděte a papír mu prostě vezměte.

* Motivujte ho. Upřímně - každý z nás někdy řekl dítěti větu: „Uděláš to proto, že jsem to řekl(a).“ Jsou však lepší způsoby, jak ho motivovat . Jistě nechcete, aby se váš potomek choval dobře jen proto, že má strach chovat se špatně. Přejete si, aby dělal správné věci, protože to tak sám chce. Proto, pokud splní vaši žádost a třeba přinese z kuchyně jablíčko, nešetřete pochvalou.

* Můžete ho také poprosit určitým způsobem. Třeba: „Až odložíš hračky do krabice, budeme si číst.“ (Neříkejte:„Pokud uložíš hračky...“, nepoužívejte podmiňovací způsob). Zkuste ho odměnit nálepkou, kterou nalepíte na nástěnku v jeho pokoji pokaždé, když napoprvé zareaguje na vaši žádost.

(Kateřina Bartošová, Family Star)