Silná žena

 Předpokládám, že jste všichni slyšeli o případu Ivany Königsmarkové, nejznámější porodní asistentky a propagátorky domácích porodů u nás. Za údajnou chybu při domácím porodu jí byl uložen podmíněný trest na dva roky s okladem na pět let a k tomu musí uhradit pojišťovně náklady za zdravotní péči ve výši 2,7 mil. korun. Její odvolání u městského soudu v Praze by lo neúspěšné. Ivana se ale nevzdává a hodlá se odvolat u Nejvyššího soudu a v případě neúspěchu až k soudu Evropskému. 

Chvála přirozených porodů. Lékaři nestudují zdraví, ale nemoce. Jejich ministerstvo by tedy mělo být „ministerstvem nemocnictví", nikoliv zdraví. Porody v Čechách a na Moravě nejsou, čím se zdají být, a je to ke škodě nás všech. Těžko si představit děsivější vstup do života, než vymyslelo západní porodnictví posledních desetiletí.

Dokud nezažijete na vlastní kůži, nemůžete pochopit. A protože jsem zažila a chápu, sdílím tento článek. Věřím, že těm, kteří nechápou, pomůže pochopit pocity týraných žen a místo posuzování soucítit. Kořeny takovýchto vztahů totiž bývají hluboké a jejich řešení rozhodně nebývá jednoduché.

Je to zhruba rok, co jsem po nekonečném vnitřním přemílání všech pro a proti dospěla k definitivnímu rozhodnutí: Končím. Tohle zaměstnání už prostě dál dělat nemůžu.

Moje duše i tělo trpěly už dlouho, ale pocit, že nemám na výběr, a pochybnosti o tom, jestli to, co cítím, není jenom projev jakési zhýčkanosti a nedospělosti, mě stále držely na místě. K tomu se přidávaly ještě existenční obavy a jisté drobné lpění na tom, co jsem vytvořila a čeho jsem dosáhla.

Tento článek ke mně v posledním týdnu dorazil hned z několika různých stran. Dala jsem si proto tu práci a vyhledala jsem jeho zdroj. Myslím totiž, že by byla velká škoda, kdyby na těchto stránkách chyběl. Krásně shrnuje mnohé z toho, co už zde bylo v různých souvislostech řečeno, naprosto rezonuje s mou osobní zkušeností a přidává mnoho krásného a inspirujícího navíc. A kromě toho - ta moudrá a láskyplná slova pocházejí z pera muže...

Autor článku, Vlastimil Marek, je toho názoru, že ženy dostaly (svým tělem) evoluční výhody umění přizpůsobit se a vyvíjet, aniž by musely vyvinout tolik úsilí, které musí vyvinout muži...

Zajímavá analýza lednového čísla časopisu Cosmopolitan, kterou jsem objevila na stránkách Feminismus.cz

Tak jsem se nedávno dočetla na Týdnu.cz, že emancipace skončila. Autorka článku Hana Jandová tak usoudila na základě výsledků průzkumu londýnské School of Economy, který zjistil, že ženy dávají přednost domácnosti před kariérou a raději si berou muže, kteří jsou vzdělanější a vydělávají více než oni. Catherine Hakimová, která tento průzkum prováděla, navíc tvrdí, že "po desetiletích emancipace má hodně z žen strach přiznat, že by chtěly být hodpodyňkami".

Když jsem před třemi lety začínala psát tento web a nazvala ho "Silná žena", rozhodně jsem neměla v úmyslu dát tím světu najevo, že se já osobně považuji za silnou, ale hledala jsem jen název, který by zastřešil vše, o čem jsem chtěla psát. Netušila jsem, jak moc bude pro některé lidi název provokující, ani jakou výzvou se nakonec stane pro mě samotnou.

Rozhovor o vzniku tohoto webu, o ženství a emancipaci, který vyšel 22.6.2010 ve 355. čísle časopisu Nový prostor. Mnozí z vás už jej četli, ale teď jej přidávám pro ty, ke kterým se nedostal v tištěné podobě:

Není asi v současnosti nikdo, kdo by si nevšiml, že s přírodou není v poslední době něco v pořádku. Nevyzpytatelné počasí a opakující se katastrofy nutí zamyslet se i lidi, kteří by se jinak otázkami tohoto typu vůbec nezabývali. Už dlouho se ozývají hlasy upozorňující na nebezpečí narušování přírodní rovnováhy, ale až donedávna byla jen hrstka těch, kteří byli ochotni jim naslouchat či se jimi dokonce řídit. Teď přichází doba, kdy si budeme muset, ať chceme, či nechceme, začít Matky Země všímat všichni. Problém je v tom, že jsme nechali situaci zajít příliš daleko a není moc času na nápravu.

Před několika dny jsem měla možnost uvidět a na vlastní kůži pocítit, jakým způsobem může ženská síla změnit svět a jak  silnými zbraněmi jsou láska, soucit, vděčnost a pokora. Měla jsem to štěstí, že jsem se mohla zúčastnit české premiéry filmu Pro příštích sedm generací a při té příležitosti vidět a slyšet dvě ze třinácti moudrých domorodých babiček, které se spojily dohromady, aby šířily moudrost svých předků a pomohly zachránit Matku Zemi a její obyvatele.

Onehdá na mě vypadl při úklidu lísteček s větou: "Bohyně se nesnaží, ale dovolí druhým, aby se snažili o ni." Vzpomněla jsem si, že když jsem si ji před časem zapisovala, cítila jsem se jako rebelka, jako bych si sáhla na zakázané ovoce. To prohlášení se mi zdálo hodně odvážné a z jakéhosi neznámého důvodu jsem měla pocit, že bych neměla rozhodně veřejně ventilovat, že se podle této zásady pokouším žít.

Zase se mi v posledních dnech připomnělo, jak závažným tématem je zraněná ženskost. Že byly ženy po celá staletí ponižovány, utlačovány, že na nich bylo muži napácháno mnoho násilí, je nepopiratelný fakt. Pocit zranění, křivdy, pohrdání muži a často i nenávist působí jako zhoubný jed v srdcích mnoha žen. Ta bolest je v kolektivním ženském nevědomí, všechny ženy jsou na ně napojeny, jsou jím ovlivňovány - tu více, tu méně, ale být ženou znamená sdílet i tento program.

Odvaha žít znamená být ochotná dělat chyby a plout proti proudu norem. Odvaha žít znamená rozhodnout se pro to, co jsi, ne pro to, co by z tebe rádi chtěli mít ostatní. Jen mrtví nedělají chyby...

Tak zase sedím u svého počítače. Už několik dní cítím, že se ve mně cosi rodí, že pomalu z mlhy neurčitosti vystupuje téma, které si žádá moji pozornost, ke kterému se stáčí moje myšlenky. A postupně se mi skládá dílek k dílku, pocit k pocitu, myšlenka zapadá do myšlenky - fotografie, text knihy, slova přítele, zářící oči mé dcery... Cítím, že ve mně narůstá vlna energie, která touží vytrysknout, která se touží zformovat, vyjádřit... Je čas napsat další článek. Najednou je pryč únava celého dne. Začínají mi vášní hořet tváře, a přestože je pokročilá večerní hodina, jsem mnohem živější než ráno.

"Aby mohla  vést rozhovor s divokým ženstvím, musí žena dočasně opustit svět a vstoupit do stavu osamělosti..."

Clarissa Pinkola Estés (Ženy, které běhaly s vlky)

Nedávno jsem se pokoušela jednomu svému příteli vysvětlit svůj postoj k zaměstnání, které vykonávám. Můj přístup se mu zdál být krajně nezralý a nezodpovědný. Neustále mi zdůrazňoval, že bych si měla vážit toho, že zastávám takovou pozici, že mám možnost kariérního růstu a toho, že mám zajištěn stabilní příjem. Snažila jsem se mu vysvětlit, že si toho všeho vážím, ale že je tu cosi, co je pro mě daleko důležitější...

Často slýcháváme, že ženy jsou dnes málo ženské, že zapomněly být ženami. Také muži už prý nejsou to, co bývali.  Trochu paradoxní zjištění v době, kdy nám média 24 hodin denně předkládají obraz těch nejsvůdnějších, nejdokonalejších a nejdráždivějších žen a těch nejramenatějších a nejtvrdších chlapáků s podmanivým úsměvem. Časopisy pro ženy se jen hemží různými radami jak podtrhnout svou ženskost , ženy s naprostou samozřejmostí chodí po ulicích v oděvech, které čím dál odvážněji odhalují jejich tělesné půvaby a snad nikdy v historii nebylo možné na toto téma otevřeněji komunikovat.