Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

Trochu extrémní cesta k ženství aneb Syndrom seminářové bohyně

10. 8. 2010

S tím, jak přibývá žen, které se začínají probouzet a hledat ztracené části své ženské duše, zcela přirozeně narůstá i nabídka různých aktivit, které mají ženy v tomto růstu podpořit. Dnes již existuje řada webů a knih a spousta lektorů (či spíše lektorek), které si kladou za cíl pomoci ženám rozvinout jejich ženskou stránku a znovu nalézt ztracenou sebedůvěru a ženskou sílu.

Asi teď čekáte, zda se přidám k těm, kteří nemilosrdně tepou do  těchto aktivit, budu poukazovat na jejich pochybnou kvalitu a nebezpečí s nimi spojená, nebo jestli budu vášnivě tyto aktivity obhajovat.

Protože jsem si sama prošla a stále procházím nelehkým procesem znovuobjevování a znovuprociťování svého ženství, vím, že tato cesta je pro současné ženy v podstatě neprošlapaná. Začínáme po staletích znovu, od základů. Pro mě je podstatné to, že ženy cítí volání své duše a že se za tím voláním vydávají. Připadá mi malicherné posuzovat a kriticky rozebírat, co je tzv. přirozené ženství a co ženství "seminářové" (viz např. V. Marek: Syndrom seminářové bohyně).

Jsem si samozřejmě dobře vědoma různých úskalí, která by mohla na hladovějící ženské duše na jejich cestě číhat. Možná znáte příběh Červené boty z knihy C.P. Estés Ženy, které běhaly s vlky. V tomto příběhu si holčička, sirotek žijící na ulici, vlastnoručně vyrobí boty z kousků červených kůžiček. Je na ně patřičně pyšná. (Boty jsou symbolem přirozené  instinktivní ženské duše, symbolem její síly, schopnosti přežít.) Jednoho dne u ní zastaví kočár a bohatá paní v něm jí nabídne, že si ji vezme za vlastní. Holčička souhlasí. Ovšem netuší, co ji čeká. Její staré šaty a věci, včetně oblíbených bot, jsou spáleny, holčička je nucena naprosto zapomenout na svou přirozenost, ( ztráta osobnosti) a je vedena k rigidnímu a radosti nepřejícímu životu. Žije teď sice v blahobytu, ale stále touží po červených botách (její duše hladoví). Jednoho dne dostane příležitost vybrat si nové boty. Využije toho, že žena hůř vidí a vybere si křiklavě rudé boty (náhražka), které ji přímo magicky přitahují. Háček je v tom, že kdykoliv si je obuje, boty ji samy vedou k tomu, aby tancovala. Žena boty schová, aby před nimi holčičku uchránila. Jednoho dne ale dívenka využije příležitosti a boty si tajně obuje. V tu chvíli začne nekontrolovatelný tanec a boty holčičku vláčí po cestách necestách a nedají se zastavit. Holčička už je vyčerpaná, její tělo rozedráno a neexistuje způsob, jak to utrpení ukončit. Boty se nedají sundat. Od jisté smrti ji zachrání až kovář, který ji boty odřízne i s chodidly (osvobození je bolestné a je možné jen za cenu velké oběti, ztráty, doživotního cejchu).

Já vím, na první pohled velice morbidní příběh, nicméně ukazuje na jednu velmi podstatnou skutečnost: totiž, že vyhladovělá ženská duše je skutečně velmi náchylná k tomu upadnout do extrému. Díky tomu, že ztratila kontakt sama se sebou, otupila se i její schopnost rozlišovat přirozenou potravu od náhražky a má tendenci podléhat nejrůznějším drogám, které zdánlivě zalepí prázdná místa v duši a které ji pak chytnou do svých osidel a místo kýženého naplnění přinesou jen mnohem větší prázdnotu nebo bolest.

Problém je v tom, že většina z nás si ani nevšimla, že - tu více, tu méně - už dávno magickému kouzlu křiklavě rudých bot podlehla. Vždyť -co jiného jsou reklamy na výrobky přesvěčující ženy, že po jejich použití budou úžasnými a neodolatelnými, co jiného je diktát módy, každodenní boj s vráskami, celulitidou a kilogramy, co jiného je kouzlo plastických operací? Je to už tolik generací, co jsme ztratily kontakt se svým ženstvím,  že pro většinu z nás je to jediná představitelná cesta k tomu, jak se cítit ženou. Zvykly jsme si prostě ulpívat na náhražkách.

Je proto logické, že ani v této době, kdy se snažíme jít hlouběji, ke kořenům, se náhražkám, povrchním imitacím a občasným extrémům nemůžeme vyhnout. Zatím to mnoho z nás neumí jinak. Zkoušíme, tápeme, hledáme, experimentujeme. A tak se může stát, že i některé semináře vedené s dobrým úmyslem mohou občas do těchto vyjetých kolejích zapadnout. Přesto jsem přesvědčena, že je to pořád lepší, než nehledat vůbec.

Napadá mě paralela mezi současnou renesancí ženství a pubertou. Puberta je svým způsobem extrémní období, kdy děti ve snaze nalézt a definovat samy sebe zkoušejí nejrozmanitější věci a překračují mnohé hranice, což pro lidi v jejich okolí kolikrát bývá  nepochopitelné a velmi náročné. Přesto je puberta důležitou vývojovou fází na cestě k dospělosti.

A tak věřím, že i současná podoba hledání ženství, hojnost seminářů s ženskou tematikou a tak časté používání slova bohyně je jenom jakousi pubertou, jakýmsi extrémním vývojovým obdobím, kdy v učité revoltě hledáme ztracené části ženské duše, abychom mohly skutečně dospět. Možná se někdy může zdát, že jsme naivní a že se chováme nepochopitelně, ale věřím, že časem se situace zklidní a vše se ustálí v jakési přirozené rovině.

Rozumím tomu, že především muže to může někdy docela děsit. Když jsem začínala tušit, že se ve mně začínají probouzet části mé duše, se kterými jsem až dosud nebyla v kontaktu a neměla jsem o jejich existenci tušení, upozornila jsem svého muže, že se může stát, že se budu chovat poněkud jinak než dosud a že to pro něj možná nebude jednoduché. Nicméně, že cítím, že si tím musím projít, jinak bych se necítila celistvá.Totéž jsem se snažila vysvětlit i svým mužským přátelům. Ovšem bylo na nich často vidět, že pochybují o tom, že tím vším procházím s plným vědomím, že jsem zároveň účastníkem a zároveň si dokážu zachovat nadhled pozorovatele. Mysleli si, že mě to pohlcuje, báli se, že nad sebou ztrácím kontrolu, a já jsem si přitom hrála a užívala si nově objevených aspektů své osobnosti.

Jsem proto přesvědčena, že mužská kritika některých ženských aktivit, je způsobena tím, že o nás mají skutečně obavy. Cítí, že se často pohybujeme  na hranici a mají obavy, abychom si neublížily. Pokud tedy váš partner nemá pro vaše seberozvojové aktivity pochopení, nemusí to hned znamenat, že je to tyran, který se vás snaží omezovat. Ženské území se mužům zdá nebezpečné už od nepaměti, je pro ně nepochopitelné, nelogické, nezvladatelné, a proto předpokládají, že to musí být nepezpečné i pro nás. Mějte proto pochopení pro jejich obavy - bojí se o vás a někdy tak trochu i o sebe, protože jsou nuceni na vaši vnitřní proměnu reagovat a změnit se také.

Proto jsem přesvědčena, že je třeba, aby spolu ženy a muži o tomto procesu a o svých pocitech v průběhu této změny co nejvíc otevřeně a upřímně mluvili a nabádám obě strany k trpělivosti a toleranci.

Svět teď potřebuje, abychom se změnili, a nemůžeme se tomu vyhnout. A právě ženská energie je vláknem, ze které musí být ta změna utkaná. Proto vnímám jako velmi důležité, aby se ženy setkávaly. Potřeba ženských kruhů je naprosto přirozená. Je to něco, co bylo dříve běžnou a přirozenou součástí života a co nám dnes chybí. Jsme izolovány a tím pádem oslabeny, každá z nás si musí svou cestu prošlapávat sama a ztrácíme tím spoustu energie. Potřeba sounáležitosti a vzájemné podpory je normální a není to nic, čím by se měli muži cítit ohroženi, ať už se to setkávání jmenuje jakkoliv. Jediný rozdíl oproti minulosti je v tom, že jsou tato setkání organizována cíleně a že za ně ve většině případů ženy platí. A pokud se žena z takových setkání vrací nabitá a v euforii a touží si tento zážitek zopakovat, nemusí to dle mého názoru vůbec znamenat, že jí tam někdo vymývá mozek. Může to být prostá radost ze sdílení a rezonance s druhými, radost ze znovunalezení ztracených částí vlastní duše.

Potřebujeme se vrátit do minulosti, kde zůstaly naše kořeny, a přenést z toho všeho do přítomnosti to použitelné, stále platné a na těchto základech vybudovat novou sebedůvěru. Moc bych si přála, aby nám muži důvěřovali a věřili nám, že i když vyzkoušíme mnohé, dokážeme si z toho všeho ponechat jen to, co je skutečné a přirozené, to, co patří ke skutečnému  ženství 21. století.

 

(c) 2010 Iva Uhlířová (Článek smí být kopírován a dále šířen pouze v neupravené podobě a pokud bude připojeno jméno autorky a aktivní odkaz.)

 

 

Zaujal vás tento článek? Kliknutím na níže uvedené tlačítko jej můžete přidat na svůj profil např. na Facebook, Myspace, Twitter a jiné, doporučit jej svým známým e-mailem, popřípadě přidat k oblíbeným položkám ve vašem prohlížeči.

Přidat.eu záložku

 

Související články:

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář