Jedenáct minut aneb Myšlenky, které oslovily moji duši
Jedenáct minut - úžasná kniha brazilského spisovatele Paula Coelha, která boří falešné sexuální vzory. Velmi nekonvenční vyprávění o lásce a sexu, snech a prostituci. Hovoří o intenzivním vztahu těla a duše a o tom, jak dosáhnout dokonalé jednoty a trvalého citu.
Když potkáme člověka a zamilujeme se do něj, máme dojem, že s nám souzní celý vesmír; zažila jsem to dnes při západu slunce. Když se pak něco pokazí, nezůstane nám nic! Ani volavky, ani vzdálená hudba, ani chuť jeho rtů. Jak to, že se krása, která tu ještě před chvílí byla, ztratí tak rychle?
Život je příliš rychlý; zavede člověka z nebe do pekla během několika vteřin.

Udělala jsem chybu už tenkrát, když mi bylo jedenáct a ten kluk mě požádal o tužku; od té doby vím, že někdy má člověk jen jednu příležitost, takže je lepší přijmout dary, které život nabízí. Samozřejmě riskuji, ale je to opravdu větší nebezpečí než riziko, že autobus, kterým jsem cestovala 48 hodin, bude mít nehodu? Mám-li být někomu nebo něčemu věrná, musím být především věrná sobě. Když hledám opravdovou lásku, musím se nejdřív unavit průměrnými láskami, které mě potkávají. Ta trocha zkušenosti s životem mě naučila, že člověk nemá nad ničím moc, všechno je iluze - to platí o statcích materiálních i duchovních. Když někdo ztratí, co považoval za jisté ( a to se mi stalo už mnohokrát), pochopí, že mu nic nepatří.
Když mi nic nepatří, nemusím ztrácet čas úvahami o tom, co není moje; lépe prožít dnešek, jako by byl prvním (nebo posledním) dnem mého života.

Až do téhle chvíle se cestování, všechny úvahy o možnosti odjet někam daleko zdály pouhým snem - a snít je pohodlné, dokud nás nikdo nenutí, abychom své plány uskutečnili. Sny nic neriskujeme, nezažijeme zklamání ani těžké chvíle, a když zestárneme, vždycky můžeme svalovat vinu, že jsme své sny nemohli uskutečnit, na druhé: na svou zem, na protěžování těch druhých, na své partnery, děti.

Dnes jsem šla kolem pouti. Nemůžu utrácet peníze za zbytečnosti, a tak jsem raději jen pozorovala ostatní. Hodně dlouho jsem stála před ruským kolem: viděla jsem, že většina lidí sem přišla za silným zážitkem, ale když se kolo začalo točit, umírali strachy a prosili, ať zastaví.
Co vlastně chtějí? Jednou si zvolili dobrodružství, tak by snad měli být připraveni vydržet až do konce. Nebo se domnívají, že je moudřejší nestoupat ani neklesat, ale zůstat sedět a jen se točit dokola?
Cítím se příliš opuštěná, než abych mohla myslet na lásku, ale potřebuju uvěřit, že to přejde, že seženu práci, že vše je součástí osudu, který jsem si sama zvolila. Ruské kolo je jako můj život a život je tvrdá a omamná hra, život je jako skok padákem, život je riziko, život znamená klesnout, ale pak znovu stoupat, je to jako lézt po horách, chtít se vyšplhat až na samý vrchol sebe sama, a cítit nespokojenost a roztrpčení, když se to nepovede.
Není snadné být tak daleko od rodiny a řeči, v níž umím vyjádřit všechny své city, ale až na mě zase příště padne deprese, vzpomenu si na tu pouť. Jak by mi asi bylo, kdybych se najednou probudila a zjistila, že jsem na ruském kole?
Nejdřív bych se cítila jako ve vězení, vyděsilo by mě, jak se kolo točí, zvedal by se mi žaludek a chtěla bych pryč. Ale když připustím, že ty kabinky představují můj osud, že celý stroj řídí Bůh, noční můra se změní ve vzrušující dobrodružství. Ruské kolo bude právě tím, čím je, bezpečnou a důvěryhodnou hračkou, která se nakonec točit přestane, ale odkud musím sledovat okolní krajinu, dokud hra trvá, a výskat nadšením.

Muži jsou velmi podivní, nejen ti, co navštěvují Copacabanu, ale všichni, které jsem až dosud poznala. Ať si mlátí kolem sebe, křičí, vyhrožují, stejně každý umírá strachy před ženou. nemusí to být ta, s níž se oženili, ale v životě každého z nich existuje žena, které se děsí a kvůli jejímž rozmarům se plazí po zemi. Třeba i vlastní matka.
...
Muži, které po příjezdu do Ženevy poznala, se ze všech sil snažili vypadat sebejistě, jako lidé, kteří ovládají svět i vlastní život; jenže Maria v očích každého z nich viděla hrůzu z manželky, strach, že nebudou schopni erekce, že jejich mužství selže před obyčejnou prostitutkou, kterou si zaplatili.

Kdybych dnes měla někomu vyprávět svůj život, mohla bych to udělat tak, že by mě považovali za nezávislou, odvážnou a šťastnou ženu. Nic takového: nesmím použít slovo, které jediné je důležitější než těch jedenáct minut - láska.
Celý život jsem chápala lásku jako jakési sdílené otroctví. Byla to lež: svobodný je jenom člověk, v jehož životě láska je. Kdo se někomu plně oddá, kdo se cítí svobodný, miluje nejvíc.
A kdo miluje nejvíc, cítí se svobodný.
Proto nic nemá smysl, ať zažiju, udělám nebo objevím cokoli. Doufám, že mi to rychle uteče, abych mohla začít znovu hledat sama sebe - a abych našla muže, který mě pochopí a nezpůsobí mi trápení.
Ale proč říkám takové hlouposti, láskou nelze ublížit; každý z nás je odpovědný za to, co cítí, nikoho jiného nemůžeme vinit.
Cítila jsem se zraněná, když mě opustili muži, do nichž jsem se zamilovala. Dnes věřím, že nikdo nikoho neztrácí, protože ho nemohl vlastnit.
Taková je skutečná zkušenost se svobodou: mít to nejdůležitější na světě, aniž by mi to patřilo.

Pár hodin předtím jsem vstoupila do kavárny, zaslechla hlas a bylo to, jak by Bůh v tu chvíli hodil kamínek. Ty vlny plné energie zasáhly mne a muže v rohu, který právě maloval obraz. Pocítil jejich vibraci stejně jako já. Co bude dál? ...
Ten kámen má jméno: vášeň. Může vyjadřovat krásu vzrušeného setkání dvou lidí, ale to není všechno. Najdeme ji ve vzrušení z nečekaného, v touze udělat něco vroucně upřímného, v jistotě, že se nám podaří uskutečnit svůj sen. Vášeň vysílá signály, které řídí náš život, a mým úkolem bude rozluštit je.

On je muž. A umělec: jeho povinností je vědět, že výsostným cílem lidského života je poznání absolutní lásky. Láska není v druhém člověku, je přímo v nás: probouzíme ji. Ale abychom to dokázali, potřebujeme toho druhého. Svět má smysl, pouze když máme s kým sdílet své pocity.

Člověk se zamiluje a nemůže jíst, spát, pracovat, zůstat klidný. Mnoho lidí to vyděsí, protože vášeň boří všechno staré, co jí stojí v cestě.
Nikomu se nelíbí, když jeho svět ztrácí řád. Proto si hodně lidí tohle nebezpečí hlídá a často dokáže udržovat při životě domov nebo vztah, který je už úplně shnilý. Jsou to konstruktéři zaniklých věcí.
Jiní uvažují přesně naopak: vrhají se do vztahu bez rozmyšlení a doufají, že tím své problémy vyřeší. Naloží na toho druhého všechnu odpovědnost zasvé štěstí a všechnu vinu za neštěstí. Jsou buď pořád nadšení, protože zažili něco úžasného, nebo sklíčení, protože kvůli čemusi nečekanému přišli o všechno.
Stranit se vášně, nebo se jí slepě oddat - který z těch dvou přístupů je méně ničivý?

Nejvíc a nejopravdověji člověk touží po tom mít někoho blízkého. Pak se všechno dává do pohybu, muž a žena rozehrají hru, ale to, co předchází - ta přitažlivost, která je spojí - se nedá vysvětlit. Je to nezachytitelná touha ve své ryzí podobě.
Když je touha ještě ryzí, zamilují se muž a žena do života, váží si každičkého okamžiku, prožívají ho naplno a jen čekají, kdy přijde další požehnání.
Takoví lidé nikam nespěchají, nechtějí běh věcí sami urychlit. Vědí, že nevyhnutelné stejně nastane a opravdové si najde svou cestu. A když to přijde, neváhají, nepromarní jedinou příležitost, neztratí ani jedinou čarovnou chvíli, protože si váží každičké vteřiny.

Potkala jsem muže a zamilovala se do něho. Dovolila jsem si zamilovat z jednoho prostého důvodu: nic nechci. Vím, že za tři měsíce budu daleko a on se promění ve vzpomínku, ale už jsem nedokázala žít bez lásky; dosáhla jsem svých mezí.
Píšu příběh pro Ralfa Harta - tak se jmenuje. Nevím, jestli do nočního klubu, kde pracuji, ještě někdy přijde, ale poprvé v životě mi na tom vůbec nezáleží. Stačí mi, že ho miluji, jsem s ním v myšlenkách a barvím si tohle krásné město jeho kroky, slovy, něžnostmi. Až odjedu z téhle země, budu ji mít spojenou s jednou tváří, jménem, vzpomínkou na krb. Všechno ostatní, co jsem tu prožila, veškeré trápení, kterým jsem prošla, neznamená díky tomu vůbec nic.
Chtěla bych pro něho udělat totéž, co on pro mě. Hodně jsem o tom přemýšlela a zjistila, že to nebyla náhoda, když jsem do té kavárny vešla; na těch nejdůležitějších setkáních se naše duše domluví ještě dřív, než se setkají těla.
K takovým setkáním dochází většinou, když už člověk nemůže dál, když potřebuje zabít své city, aby se mohly znovu zrodit. Ta setkání na nás čekají, ale my se jim většinou vyhýbáme. Když jsme už zoufalí a nemáme co ztratit, nebo jsme naopak naprosto nadšeni životem, neznámý se objeví a náš svět nabere nový směr.
Všichni dokážou milovat, s tím darem se už narodili. Pro někoho je to zcela přirozené, ale většina se musí znovu učit, vzpomínat si, jak se miluje, a všichni bez výjimky musí své dávné city spálit v krbu, znovu prožívat radosti a bolesti, vzestupy a pády, dokud nezahlédnou nit, která je přivede ke každému dalšímu setkání; ano existuje jakási nit.
Těla se naučí hovořit jazykem duše, říká se tomu sex, a v tom bude spočívat můj dar muži, který mi vrátil duši, přestože si sám úplně neuvědomuje, jak důležité místo v mém životě zaujímá. O tohle mě požádal a já mu to dám; přeji si, aby byl velmi šťasten.

Mám v sobě dvě ženy: jedna si přeje poznat všechny radosti, vášně a dobrodružství, co život může nabídnout. Druhá chce otročit pravidelnému režimu rodinného života a úkolů, které lze naplánovat a plnit. V mém těle je paní domu i prostitutka a navzájem spolu soupeří.
Setká-li se žena sama se sebou, je to nebezpečná hra. Božský tanec. Při setkání v nás jsou dvě božské energie, dva světy a ty se střetnou. jestliže přitom chybí vzájemná úcta, jeden svět zničí druhý.

Znovu hledala smysl života - přesněji řečeno uzavírala ten nejšílenější obchod, kdy člověk nabízí vlastní srdce a výměnou nežádá nic.
Během čekání na tenhle okamžik hodně vyspěla. Konečně zjistila, že skutečná láska se vůbec nepodobá tomu, jak si ji představovala, a není to tedy sled událostí vyvolaných milostným vzplanutím - námluvy, zásnuby, svatba, děti, čekání, kuchyně, nedělní pouť, další čekání, společné stáří, čekání nahradí manželův důchod a pak nemoci a pocit, že je už příliš pozdě prožít společně to, o čem snili.
![]()
Každý člověk má své touhy; střeží je jako poklad, a i když jsou to city, které někoho odradí, většinou lákají ty, co jsou pro nás důležití. Je to cit, který si má duše vybrala, a je tak silný, že může nakazit všechno a všechny kolem.
Každý den si vybírám pravdu, s níž hodlám žít. Snažím se být praktická, výkonná, profesionální. Ale vždycky bych si raději za svého společníka vybrala touhu. Ne proto, že bych musela, ani proto, abych se zbavila samoty, ale protože je to dobré. Ano, je to velmi dobré.

Podle toho, co jsem zažila v Copacabaně, si myslím, že sex působí jako jakákoliv jiná droga: pomáhá utéct před skutečností, zapomenout na starosti, odpočívat. A je stejně tak škodlivý a zničující.
Když se chce člověk zfetovat sexem nebo čímkoliv jiným, je to jen jeho věc; následky budou lepší nebo horší, podle toho, co si kdo vybere. Ale když jde o to, jak se dostat dál, je třeba si uvědomit, že být "dobrák" neznamená být "lepší".
Na rozdíl od toho, co si myslí mí klienti, se sex nedá provozovat kdykoliv. Každý v sobě má jakési hodiny a k milování je třeba, aby ručičky ukazovaly stejný čas. A to se nestává každý den. Když člověk miluje, je mu dobře, a to nezávisí na milostném aktu. Dva lidé, kteří jsou spolu a mají se rádi, musí své hodiny trpělivě a vytrvale nařizovat pomocí her a hraní, až pochopí, že milostný akt není pouhé setkání, ale "objetí" pohlavních orgánů.
Všechno má svůj význam. Když člověk žije naplno, užívá si každého okamžiku a sex mu neschází. Miluje se proto, že se cítí přeplněn, že je v poháru vína po okraj a přetéká, protože nemůže jinak, přijme výzvu života, protože v tom okamžiku - a jen v tom okamžiku - se dokáže přestat ovládat.

Myslím, že žena vždycky podlehne lásce, jakmile potká muže svých snů, jenže pak se ozve rozum a varuje ji, že možná dělá chybu, takže se svým citem začne bojovat, aniž opravdu chce zvítězit. A pak se jednou svým citům vzdáme. Zažila jsem to tenkrát v noci, když jsem bosa kráčela parkem, cítila bolest, chlad, a současně chápala, jak moc mě máš rád.
Miluju tě, jako jsem nemilovala žádného jiného muže, a právě proto odcházím. Kdybych zůstala, sen se promění ve skutečnost, touhu vlastnit, řídit tvůj život... Prostě v to, čím se láska mění v otroctví. Je lepší ponechat si sen.
![]()
"Čas žít, čas umírat,
čas sít, čas sklízet,
čas zabíjet, čas léčit,
čas bořit, čas stavět,
čas plakat, čas smát se,
čas naříkat, čas tančit,
čas házet kameny, čas kameny sbírat,
čas objímat, čas rozcházet se,
čas hledat, čas ztrácet,
čas střežit, čas odhazovat,
čas trhat, čas sešívat,
čas mlčet, čas mluvit,
čas milovat, čas nenávidět,
čas války, čas míru".
![]()
Zaujal vás tento článek? Kliknutím na níže uvedené tlačítko jej můžete přidat na svůj profil např. na Facebook, Myspace, Twitter a jiné, doporučit jej svým známým e-mailem, popřípadě přidat k oblíbeným položkám ve vašem prohlížeči.
Komentáře
Přehled komentářů
...taky se nejraději potkávám sám se sebou,aspoň nic nepokazím a žádnou ženu nezklamu...
Re: tak nějak
(Iva, 17. 4. 2009 8:17)
Chápu a řekla bych, že moc dobře rozumím tomu, co stojí za tím povzdechem. Asi před rokem jsem se modlila za to, abych se naučila skutečně milovat, abych pochopila a poznala, co je to skutečná láska. A vesmír mě vyslyšel :-)Jenomže to, co od té doby prožívám, se ani trochu nepodobá lásce z romantických filmů a pohádek. Žádné "a žili spolu šťastně až do smrti", ale postupně jsem pochopila, že láska je něco úplně jiného, než jsem si myslela, a že skutečné naplnění rozhodně nepřichází skrze vlastnictví milovaného člověka. Naopak - když nic nechci, můžu teprve milovat. Čím je člověk svobodnější, tím víc může svou lásku prožívat a vyjadřovat. Cokoli, co pak člověk prožije díky lásce, je dar. Proto ty úryvky z knihy Jedenáct minut a spousta dalších článků na podobné téma. Rezonují s mou životní zkušeností, s tím, co prožívám a cítím.
Takže - na první pohled to vypadá jako bolestné, ale je to naplňující a osvobozující.
Hodně lásky. Iva
tak nejak
(v.elfmarkova@seznam.cz, 17. 4. 2009 3:54)takze budem o sobe uz jen snit mam ten pocit.




...božská energie...
(otto, 20. 3. 2012 16:41)