Krása s věkem nesouvisí
Úryvky z velmi povzbuzující knihy Susan Kubelka Konečně přes čtyřicet, která ukazuje ženám cestu k novému sebevědomí nezatíženému zbytečnými předsudky.
Krása s věkem nesouvisí
Krize středního věku, panika ze „zavřených dveří“, strach ze stáří – tato slova jsou v našem životě takřka neodmyslitelná. A uměle zveličena matou soudnost a plodí teror, který není ničím ospravedlnitelný. Realisticky nahlíženo, neexistuje k obavám ze stárnutí žádný důvod. A to chci dokázat. Pocházím ze šťastné rodiny, ve které se stáří nikdo nebál. Má matka se vdávala pozdě. Když jsem se narodila, bylo jí čtyřicet dva let. Dnes je jí sedmdesát jedna a celý život jsme si výborně rozuměly. Moje babička se v sedmdesáti šesti provdala za dvacetiletého. Bylo to její třetí manželství a velká láska. Žili spolu šťastně deset let, než v osmdesáti šesti zemřela – do konce života to byla fascinující žena. Znám nespočetné množství jemných starých dam, které obohatily mé mládí a daly mi velkou sílu.
Tématem „stáří“ jsem se zabývala dlouhá léta. Nejenže jsem dennodenně kriticky pozorovala lidi okolo sebe, také jsem četla pokud možno vše, co bylo na toto téma napsáno. Pátrala jsem v nejrůznějších staletích (při tom mi pomohla má disertační práce o anglických spisovatelkách 18. století) a srovnávala jsem Tehdy s Dneškem. Co jsem našla, je senzační. Jedno je jisté: zralé ženě patří svět.
Naší největší chybou je, že neumíme nic očekávat, že příliš brzy rozkvétáme. Do třiceti, říká se v Americe, musí muž udělat kariéru a dívka, která ještě ve třinácti nemá ctitele, je vlastně čekanka. To, na co by se měl člověk v mládí připravovat – na lásku, na partnerství, na úspěch, sexualitu a obdiv – chce užívat hned, i když k tomu není tělesně zralý, a duševně už vůbec ne. Výsledkem jsou předčasně opotřebovaní muži a ženy, které v sobě ve dvaceti už nemají nic dětského a ve třiceti jsou odkvetlé.
Je jedna stará moudrost: každá věc potřebuje čas. Zvláště když jde o lidi. Kdo je ve třiceti na vrcholu, je spíš k politování. Co ho může těšit, až mu bude padesát nebo šedesát? Jak vypadá život, jehož síla, která by měla vystačit na celou dobu, je spotřebována na začátku dospělosti? Jen ten, kdo zraje pomalu, má šanci vydržet do konce. Mýty jsou napadnutelné. Svět patří pozdnímu ovoci.
Krásná až ve třiceti, zato navždy
Žena, která není v šestnácti krásná, nemusí propadat panice: může být krásná v pětatřiceti. A bude-li krásná v pětatřiceti, bude taková ještě v šedesáti a zůstane atraktivní až do smrti. Existují ženy, které se nemění, i když je potkáváme po pěti nebo deseti letech: jsou stále přitažlivé. Znám jich soustu. Jedna z nich, padesátiletá architektka, mi před nedávnem ukázala fotografii z mládí: v pětadvaceti to byla tuctová myš, tlustá a s nečistou pletí.
„Teprve po třicítce jsem se našla,“ řekla mi.
Nejtěžší léta v životě ženy jsou mezi dvaceti a třiceti. V té době prožívá první důležité vztahy (s muži) a ztrácí iluzi o lásce a věrnosti. Většinou se vdá, její život je náhle omezený, jeho naplnění na sebe nechává čekat. Je to doba žádného nebo malého bytu, malých dětí a malého platu. Z ctitele se stává manžel. Je to doba nadváhy a prvních vrásek, které by v polovině dvacítky ještě neměly být a které se u úspěšných a neprovdaných žen objeví (většinou) mezi třicítkou a čtyřicítkou. Ten šok je obrovský. Malé čárky okolo očí a úst jsou viditelné přesto, že se přestala smát. Přitom je tak mladá! Jak to bude dál?
Dá se tomu předejít, když si život rozdělí jinak, když čas mezi dvacátým a třicátým rokem využije ke studiu, k cestování, k práci, ke kariéře. Ať přijdou děti tehdy, kdy stojí oběma nohama na zemi: mezi třiceti a čtyřiceti. V kapitole „Zralé ženy jsou lepší matky“ pojednávám o tomhle tématu podrobněji. Pokud má smůlu a vdá se, protože neví, co by měla dělat (protože všechny se vdávají), nebo je k vdavkám donucena konzervativními rodiči, není (i tak) vše ztraceno. Vzhled není to nejdůležitější. Vrásky lze překrýt osobitostí.
I vrásky lze milovat. Každý muž, s nímž jsem doposud žila, měl víc vrásek než já a nevadily mi ani v nejmenším. Když někoho miluji, miluji i čárky kolem jeho očí, neboť o něčem vypovídají, souvisí s jeho osobností. Když vidím, jak mou pařížskou přítelkyni Tildu líbá její životní partner, který je takřka o sedmnáct let mladší – ona má v pětasedmdesáti přirozeně vrásky – vím, že obličej bez vrásek není v životě to nejpodstatnější.
Muži, kteří vědí, co je podstatné, vrásky v obličeji atraktivní ženy nezpozorují, a když, tak jako letmý vnější dojem, na který po prvním rozhovoru, po prvním úsměvu, po prvním zajiskření očí a vtipu – zkrátka po zjevení osobnosti – úplně zapomenou. To ženy v sobě probouzejí ničím nepodložený strach. Znervóznělé reklamou sedí doma v domnění, že nemají opravdové úkoly, zájmy a úspěšné zážitky, že vrásky jsou počátkem konce a důvodem neúplného života.
Není tomu tak. „Ve třiceti,“ řekla mi jedna známá, „jsem si myslela, že mám život za sebou. Muž mě opustil, byla jsem sama na dvě malé děti, byla jsem zoufalá. Dneska vím, že rozvod bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat. Manželství se nám nevydařilo. Kdybych nebyla nucena chovat se samostatně, nikdy bych to nikam nedotáhla.“ Dnes je jí čtyřiačtyřicet, je mladistvá a elegantní, je vedoucí účetní jedné zavedené firmy. Koupila si krásný dům u jezera, děti jsou takřka dospělé a po několika kratších vztazích žije už delší dobu spokojeně s jedním architektem. Zdá se mladší než v den svého rozvodu.
Chci říct, že krása je spjata se životem, jaký vedeme. Kdo je se sebou po právu spokojen, starý a ošklivý nebude. Kdo se alespoň trochu stará o své tělo, žije rozumně, příliš nekouří a pije s mírou, nemusí se ničeho obávat.
Krása je relativní
Kdo sám sobě nepřipadá krásný, nebude za takového pokládán, nebude ctěn a v posteli bude mít spoustu komplexů, které se automaticky přenesou na partnera. Aby tomu tak nebylo, musí se člověk naučit akceptovat svůj vlastní a osobitý způsob krásy. A to lze. Žádný strach: přirozená přitažlivost mezi dvěma pohlavími je silnější než momentální záliba pro malé plnoštíhlé nebo pro vysoké sportovní ženy. Nikdo se dnes nemusí nechat vecpávat do kategorií „žensky krásná“ nebo „nežensky ošklivá“, jak tomu bylo po celé století. Napodobovat takový prototyp ženy, který je právě moderní, je ztráta času a hloupost. Lepší je, když se naučíte, jak udělat to nejlepší sama se sebou. Ostatně to, co muži považují za krásné, vás mnohdy překvapí.
Znám jednoho obchodníka s uměním, který se ve dvaceti (v Paříži) zamiloval do černé studentky, která byla podstatně starší než on, měla čtyři děti, muž ji opustil a pobírala sociální podporu. Celé dny mi o té ženě básnil: o nádherných společných dopoledních, o její vášnivosti, o tom, jak dobře se cítí v její společnosti. Když jsem se zeptala, jak vypadá, řekl mi: „Má velké kulaté břicho a povislá prsa. Ale je jí to lhostejné a pro mě je překrásná. Má ta nejkrásnější záda, jaká jsem kdy viděl.“
Kdo je milován, nezestárne
Nejlepší způsob, jak ztratit mládí a krásu, je žít ve špatném nebo lhostejném a nicneříkajícím vztahu. Ať už jde o manželství, vztah druh-družka nebo o kratší či delší společný život s partnerem. Kdo není chválen, obdivován, milován, kdo žije s partnerem, který má na ulici nebo ve společnosti oči pro jiné, kdo cítí, že už není sexuálně přitažlivý, ten rezignuje a zestárne.
Manželství, která od počátku nefungují – a že jich je – jen proto, že se manželé k sobě nehodí tělesně nebo duševně, by se měla ukončit, dokud nejsou děti. Tvrzení, že je možné se tím „prokousat“, je podle mého soudu fatální. Tohle „prokousání“ můžeme akceptovat leda tak v zaměstnání, i když i tady je pro všechny zúčastněné lepší, když si člověk najde jiné místo, které ho uspokojí a ve kterém nebude mít osobní konflikty s kolegy nebo nadřízenými. Když lepší místo nenajde, může se pokusit se tím „prokousat“. V manželství je však tato taktika zločin.
Lásku, něžnost, porozumění a tělesnou přitažlivost nelze „zařídit“. Buď mezi dvěma lidmi je, nebo není. Můžeme se propracovat k ohleduplným, dvorným způsobům, v nejlepším případě k jistému druhu přátelství, ale to je příliš málo na to, aby člověk zůstal mladý a krásný. Vím to z vlastní zkušenosti: být sama svědčí člověku víc než žít ve špatném vztahu.
K tomu, abychom se oddělili od člověka, na kterého jsme zvyklí, je třeba vynaložit spoustu energie. Od partnera nemůžeme očekávat žádnou pomoc. Muži jsou v těchto situacích jako děti. Ani nemilovanou a zapomenutou hračku si nechtějí nechat vzít. Jsou nevídaně houževnatí, aby si ženu, která je chce opustit, udrželi. Když nejsou brutální tělesně, tak alespoň psychicky – hrozí bídou, samotou, nenaplněným životem. Mnohé ženy se nechají zviklat a zůstanou. Ale kdo má strach, bude starý, neboť manželství se nezlepší. V nejlepším případě s vámi manžel nebo partner jedná dva týdny ohleduplně, vezme vás na dovolenou, aby potom zůstalo všechno při starém. Mluvím, jak už bylo řečeno, z vlastní zkušenosti. Udržovat muže v neustálé nejistotě proto, aby s vámi jednal lépe, to není parketa pro každou. Chce to lhát, přetvařovat se, hrát divadlo. Odhlédneme-li od toho, že inteligentnímu muži se nic dlouho předstírat nedá, je to ponižující a stejně to nevede k tomu podstatnému: být milována.
V zrcadle vidíte víc než tvář
Chcete-li se osvobodit od nešťastného vztahu, pomůže vám zrcadlo. Mně pomohlo často. Když chci vědět, jak se mi doopravdy daří, podívám se do něj, většinou do toho malého, které nosím v kabelce. „S tak zářícím obličejem to nemůže být tak hrozné,“ řekne mi. Nebo: „Už je na mně ta hrůza vidět, něco se musí stát.“ A pak jednám – z čistého pudu sebezáchovy.
Naposled se mi to stalo před třemi lety v Paříži. Rozešla jsem se s mužem, kterému jsem byla pět let věrná a naprosto oddaná. Bylo to těžké, ale neměla jsem na vybranou. Cítila jsem to instinktivně: ještě rok s tímhle mužem, a na smrt onemocním. A to jsem měla štěstí. Zklamání, probdělé noci, když nepřišel domů, výčitky a hádky se na mém obličeji odrazily jen málo. Měla jsem jiné potíže.
Každý den přesně ve čtyři hodiny odpoledne jsem upadla do deprese. Měla jsem bolesti v kloubech, v kolenou a v kyčlích. Chůze po schodech byla utrpením. Na cestě do Národní knihovny nebo při přestupu v metru mě bolel každý krok, a když jsem měla vyjít pár schodů, musela jsem se oběma rukama přidržovat zábradlí. Velmi zlé to bylo v zimě, když jsem nosila kabát. Nemohla jsem se shýbnout, byla jsem zoufalá, když mi na ulici něco vypadlo z ruky, protože to znamenalo učinit tři nebo čtyři pokusy, než jsem to zvedla.
Když jsem se podívala do zrcadla, viděla jsem odevzdanou ženu. Oči mi nezářily, pro každou maličkost jsem brečela. Své zoufalství jsem vztáhla na celý svět. Když jsem o víkendech, kdy na mě neměl čas, chodila ulicemi, pozorovala jsem rozsvícená okna a za každým viděla nešťastnou a osamělou ženu, která čeká na svého muže. Život mi připadal beze smyslu. A to mi bylo teprve čtyřiatřicet.
Půl roku po rozchodu (přestěhovala jsem se mezitím do Rakouska) ty stavy zmizely. Byly čtyři a já měla pořád dobrou náladu. Mohla jsem poslouchat sentimentální hudbu, mohla jsem hrát na klavír, aniž bych měla po prvních tónech slzy v očích. Byla jsem schopna poslouchat rozhlas i v jedenáct večer. V Rakousku v té době začíná pořad, který se jmenuje „Hudba pro sny“. Už při znělce jsem pravidelně propukala v pláč. Ta hudba pro mě byla hudbou k slzám, kterou jsem nenáviděla, obávala jsem se jí a musela jsem rádio vypnout. Jednou večer jsem zapomněla přeladit. Zazněly první tóny znělky – a nic se nestalo. Srdce mě netížilo, život šel dál. Byla jsem z nejhoršího venku.
Vráska, která zmizela
A ještě něco se stalo. Zmizela mi vráska na čele. Vždycky jsem ho měla hladké, možná proto, že matka mé kamarádky mi tam, když mi bylo sedm, položila ruku a řekla: „Nedělej si vrásky, nebo toho budeš litovat.“ Možná to s tím nesouvisí, možná je to jen šťastné dědictví. Každopádně jsem jednoho dne v Paříži po dnech hádek a proplakané noci zpozorovala, že mám nad kořenem nosu jemnou čárku, která začínala u levého obočí. Byla jsem zoufalá. Připisovala jsem to všemu jinému jen ne svému duševnímu stavu, řekla jsem si, že je to krátkozrakost, a začala nosit brýle, o rok později kontaktní čočky. Ale vráska nezmizela.
Když jsem odešla z Paříže, měla jsem jiné problémy než myslet na vrásku. Šlo o přežití. Přestože můj bývalý tvrdil, že bez jeho podpory v Rakousku umřu hlady, úspěšně jsem psala a publikovala a nakonec jsem skončila v redakci jednoho renomovaného rakouského deníku. Neměla jsem čas stát u zrcadla a hledat vrásky. Po roce jsem si vzala dovolenou a měla trochu času na sebe. A tehdy jsem zjistila, že vráska mezi obočím zmizela. Nevěřila jsem tomu a prohlížela se ze všech možných stran, abych objevila sebemenší nerovnost, ale marně. Místo, kde byla vráska, bylo hladké a je takové dodnes.
Co to dokazuje? Že vrásky přicházejí a odcházejí, že nad nimi můžeme zvítězit, i když je nám přes třicet, že emoce se v obličeji hluboce odrážejí, že se škody dají napravit, když je člověk připraven vzít na sebe riziko a změnit život, který se stal nesnesitelným.
Vrásky často nejsou nic jiného než křečovitě stažené svaly. Tělo však ovládá duch (což dokázali indičtí jogíni) a duch může ovlivnit každý obličejový sval. Někteří vědci vyvinuli teorii tzv. „péče o krásu zevnitř“. Patří k nim vídeňská profesorka Anne Seidelová. Své poznání nazvala ismakogií: odvolává se na sílu lidské vůle. Cvičením se člověk naučí napnout a uvolnit každý jednotlivý sval. Několik minut tréninku denně stačí. Když se své svaly naučíte kontrolovat, stačí (prý) jediný impulz a svraštělé čelo nebo svěšené koutky úst se vyhladí. I hluboce vryté vrásky se dají časem odstranit, říká profesorka Seidelová. Tajemství spočívá ve schopnosti zmobilizovat v těle sílu, nerezignovat a neztrácet čas sebelítostí. Silou vůle se dá ovlivnit i krátkozrakost. Kdo má vůli, má úspěch. Znám lidi, kteří pozitivně změnili svůj život a vypadají o deset patnáct let mladší. Překonali strach, našli sebedůvěru a dávají to otevřeně najevo.
Krása je pozitivní vyzařování
Není náhoda, že nejčastější adjektivum, které se objevuje ve spojení s pojmem krása, je slovo „zářivá“. Mluví se o „zářivé kráse“ (radiant beauty). Co znamená „zářit“? Nic jiného než vše pozitivní, co má člověk v sobě, předávat okolí: vysílat impulzy, které povzbudí. To je pak přijímáno jako „krásné“. Pokud je člověk plný zoufalství nebo nenávisti, zářit nemůže. Vibrations (tak tomu říká anglofonní svět) jsou v tom případě černé a dovedou zabít i největší krásu. Citliví lidé záření druhého člověka postřehnou. Kdo chce zůstat mladý a krásný, musí si udělat pořádek v sobě. Kosmetika nic nezakryje. Vyzařování nás prozradí.
Důležité je, co máme uvnitř – vnitřní spokojenost. A nic jí nesvědčí víc než dobrá práce a dobrý milenec. Každý má dny, kdy vypadá oslnivě, a dny, kdy si myslí, že se sám sobě nepodobá. Nikdy jsem si to neuvědomila tak jasně jako po první noci, kterou jsem v Rakousku strávila s mužem, který pro mě něco znamenal. Stalo se to při jedné slavnosti na vinicích severně od Vídně. Slavnost končila a my jsme seděli vedle sebe v malém, vápnem vybíleném vinném sklípku a nedokázali jsme přestat mluvit. Oběma nám bylo jasné, že spolu strávíme noc. A tak se stalo. Nespali jsem ani minutu a já byla poprvé od svého odjezdu z Paříže šťastná.
Druhý den v poledne jsem se vrátila do Vídně. Šla jsem do koupelny a zůstala stát před zrcadlem jako přibitá. Obvykle je pro mě den, kdy jsem nevyspalá, ztracený. Bolí mě hlava, sotva vidím, jsem nesnesitelná.
Teď jsem jen vzdechla: „Bože, já jsem krásná!“ Znala jsem přísloví, že „dobrý milenec je ta nejlepší zkrášlovací kúra“, ale tak zjevně jsem to na vlastní kůži ještě nezažila.
Touha po lásce je u každého člověka různá. Jsou ženy, které žijí nejraději samy, a jiné, které potřebují muže tak jednou do měsíce. Normy se nedají určit. Každý se však musí pokusit naplnit své osobní kvantum. Láska je přirozená potřeba, která u normálního člověka následuje hned za jídlem a pitím. Láska je životně důležitá. Kdo jí nemá dostatek, zhořkne, užírá se závistí, stárne. Po krásné noci s milovaným mužem jsou duch i tělo spokojeny, ta spokojenost září z očí, prolézá kůží a je tebou i okolím přijímána jako krása. Důvod může být i jiný, řekněme duševní. Takřka stejný pocit vnitřního záření, které se manifestuje jako „krásné“, mám, když jsem dobře pracovala, napsala opravdu důležitý článek, když jsem sama se sebou spokojená. Ideální je obojí: spokojenost v lásce i v práci.
(Vybráno z knihy Konečně přes čtyřicet - Zralé ženě patří svět od S. Kubelka)
Zaujal vás tento článek? Kliknutím na níže uvedené tlačítko jej můžete přidat na svůj profil např. na Facebook, Myspace, Twitter a jiné, doporučit jej svým známým e-mailem, popřípadě přidat k oblíbeným položkám ve vašem prohlížeči.
Související články:
Knižní tipy z nakladatelství Pragma: