Silná žena

Zdroj: www.celostnimedicina.cz Gastritida je zánět žaludku. Podle svého charakteru se dělí na dva druhy - akutní a chronickou. Akutní je zapříčiněna buď střevní infekcí nebo dietní chybou. Pokud je spojena i se střevními problémy, označuje se jako gastroenteritida.   Akutní zánět žaludku je často zapříčiněn zánětem žaludeční výstelky. K dalším příčinám patří nadměrné pití alkoholu nebo hodně kořeněných jídel v naší stravě či také stres. Gastritidu může také způsobit nadměrné užívání léků proti bolesti ze skupiny nesteroidních antiflogistik (označovaných anglickou zkratkou NSAID). K nejvýznamnějším patří léky s obsahem kyseliny acetylsalicylové (Acylpyrin, Aspirin), ibuprofenu (Ibalgin, Brufen, Ibuprofen) či diklofenaku sodného (Voltaren, Diclofenak), ale i dalších. Neléčená může mít za následek poškození žaludeční výstelky a vznik a rozvoj žaludečních vředů.   Jak už z výše řečeného vyplývá, při onemocnění je velmi důležitá úprava životosprávy. Nemocný nesmí pít alkohol ani konzumovat kořeněná jídla, rovněž ne silný čaj, kávu, masové výtažky či jídla bohatá na živočišné tuky a podobně. Z toho vyplývá, že by rozhodně neměl konzumovat typická čínská, indická či thajská jídla, která jsou v současnosti velmi oblíbená. Nemocný také musí dodržovat klid a a vyhýbat se nadměrné aktivitě.   Vhodný je dodržovat dietní režim, odborníci doporučuji první dny pít černý čaj (vlažný, neslazený) a jíst dietní suchary, popřípadě tvrdé pečivo. Potom je možné přidat obilninové polévky, jako rýžovou či z ovesných vloček. Podle průběhu onemocnění je možné během týdne přejít postupně na běžnou, ale samozřejmě nedráždivou stravu. Pokud je průběh onemocnění vážnější, lékař předepíše léky proti bolesti, žaludeční zvýšené kyselosti či proti zvracení.   Charakteristickými příznaky jsou zvracení, nevolnost, průjmy. Důležitým příznakem je pálivý pocit v žaludku stoupající až vzhůru do hrudníku, dále pacient pociťuje nadýmání nebo pálení žáhy. Může se jednat o běžnou dietní chybu, ale je dobré si uvědomit, že za těmito příznaky se může například skrývat i závažná otrava.   Chronická gastritida je nenápadné onemocnění bez charakteristických příznaků. Maximálně lékaři uvádějí tupou bolest, ztrátu chuti k jídlu či pocit sytosti. Pokud nemocný zvrací krev, nebo ji má ve stolici (černá, dehtovitá stolice), je třeba neprodleně vyhledat pomoc lékaře. Tuto formu gastritidy je možné zjistit při laboratorním vyšetření (histologie). I zde existují různé typy, některé z nich mohou být dosti závažné. Může ji také způsobovat infekce Helicobacterem pylori, který má také na svědomí vznik žaludečních vředů.   Jako prevenci gastritidy se uvádí, že je třeba dodržovat střídmý jídelníček, vyhýbat se stresu, alkoholu, kouření, hlídat si váhu a pravidelně cvičit přiměřeně k zdravotnímu stavu.   Z doplňků stravy lze jako prevenci užívat extrakt z grapefruitových jadérek, například Greposept, který působí i proti těm baktériím a virům, které mohu způsobovat nebo se podílet na vzniku gastritidy. Jako doplněk léčby při onemocněních žaludečního traktu, kam patří i gastritida, lze užívat i kolostrum, například v přípravku Colostrum Plus . K odstranění některých příznaků, pokud se nejedná o akutní formu a není nařízena dieta, je vhodné užívat doplňky stravy, obsahující trávící enzymy, které mírní pocit nadýmání a zlepšují trávení, jako je Enzyme Star , který naleznete v našem sortimentu.     Celková nabídka přípravků zklidňující žaludek .

Zdroj: www.celostnimedicina.cz V populární i akademické literatuře se mnohé popsalo, pokud jde o využívání mozkové kapacity lidského mozku. Často třeba můžeme slyšet mýtus, že člověk využívá pouze deset procent mozku, přičemž zbývajících devadesát procent je nám nedostupných, nepoužíváme množství funkcí, ke kterým nemáme přístup, nemáme možnosti jejich trénování apod. Tyto výroky nejsou tak úplně přesné, vždyť třeba svalů máme více než 600, ale v danou chvíli nepoužíváme všechny, jiné používáme, když jedeme na kole, jiné, když sedíme, stojíme, když hrajeme tenis, smějeme se, otevíráme klíčem dveře apod. Můžeme říct, že v určitou chvíli využíváme větší množství svalů, jiné vůbec, nebo téměř vůbec, a jiné svaly, nebo skupiny svalů využíváme víc, nebo při dané aktivitě přednostně. Při různých fyzických nebo duševních aktivitách na podobném principu funguje náš mozek, při hraní tenisu, jízdě na kole, usmívání se, otevírání dveří klíčem, ale třeba i řešení matematického úkolu, dešifrování výrazu tváře našeho partnera v komunikaci, vzpomínání si na dovolenou z minulého léta, tyto všechny aktivity v různé míře zapojují různé oblasti mozku, které se spojují buď s našimi schopnostmi souvisejícími s hrubou či jemnou motorikou, pamětí, emocemi, myšlením, usuzováním a spoustou různých dalších funkcí. V některém okamžiku se do činnosti víc zapojují některé jiné mozkové struktury, podle toho, co provádíme (jezdíme na kole, hrajeme tenis, kde musíme jak zapojovat různé druhy pohybu a motoriky, ale taky některé psychické funkce jako například pozornost, jindy víc využíváme naši paměť, představivost či myšlení, například při nějakém komplikovanějším matematickým, logickým či jiným úkolem, vyžadujícím zapojení kognitivních a intelektových funkcí. Aktivitu těchto center prokazují i různé zobrazovací techniky jako je pozitronová emisní tomografie (PET) nebo funkční magnetická rezonance (fMRI) a jiné, které umožňují monitorovat aktivitu mozku v průběhu různých činností (při spánku, bdění, řešení náročného příkladu, poslechu hudby, dívání se na fotografie lidí, které máme rádi, nebo jsou nám (ne)sympatičtí. Tyto neurologické zobrazovací techniky umožňují znázornit aktivitu různých částí a struktur mozku – které podobně, jako u příkladu s kosterním svalstvem – se v různé míře zapojují do různých činností, a to podle prováděné aktivity (při spánku, bdění či bdělé pozornosti). Náš mozek tedy využíváme pořád, a podle povahy dané činnosti v daný okamžik zapojujeme různé jeho struktury a oblasti, zatímco jiné jsou využívány okrajově nebo vůbec. Jindy naopak, právě tyto jsou pro danou aktivitu klíčové a v součinnosti s jinými nám umožňují optimální a funkční působení v našem životě. Mýtus o desetiprocentním využívání mozku se zvláště vztahuje na zapojení různých kognitivních schopností, avšak existují třeba lidé, u kterých jsou tyto schopnosti opravdu nadmíru rozvinuty, např. dokážou v mysli velice rychle provádět různé matematické operace, sčítat, odečítat nebo násobit zpaměti víceciferná čísla, nebo si zapamatovat ohromné množství informací, čísel či textu (jako se to vyskytuje někdy třeba u autismu - ale ne vždy!), avšak tito lidé často nejsou schopni obstát v běžném, praktickém nebo sociálním životě, neumějí fungovat v sociálních vztazích, neumějí odečítat „mezi řádky“ zejména, co se týká emocí, sociálních důsledků jednání, nebo třeba navzdory jejich kognitivním či intelektovým schopnostem nejsou natolik rozvinuty jejich motorické dovednosti, nejsou třeba natolik šikovní v běžných každodenních aktivitách, kde potřebujeme naši jemnou motoriku (např. při vaření, domácích nebo jakýchkoli praktických úkolech). Koho mozek pak tedy (podle tohoto desetiprocentního mýtu) funguje víc? Tento mýtus se může spojovat s tím, že se nadsadily určité informace ohledně nervové soustavy a některá fakta, na kterých je založen a z nich vychází. V lidském mozku se odhaduje počet nervových buněk, neuronů, kolem 100 až 150 miliard. Při tak závratném počtu je neuronů pořád desetkrát méně než podpůrných buněk, tzv. neuroglie. Počet neuronů vzhledem k těmto gliovým buňkám je tedy zhruba 10 %. To však ani zdaleka neznamená, že toto desetiprocentní množství neuronů vzhledem ke gliovým buňkám vytváří pouze desetiprocentní využití mozku, naopak, právě neuroglie podporují činnost neuronů, takže je jejich aktivita lépe využívána.     Přípravky pro lepší funkci mozku naleznete v naší nabídce.

Zdroj: www.celostnimedicina.cz To, že jsme něčemu po dlouhá léta věřili, ještě neznamená, že to musí být pravda. První pravidla přijímáme od svých rodičů a učitelů, kteří se nás snažili vybavit radami, jež nás ochrání při styku s okolním světem. V těchto radách se často vyskytují slova jako „měl bys a neměl bys“ nebo „musíš a nesmíš“. Poučují nás o nebezpečí ohně, silnic, že se nesmí chodit na kraj skály, nebo mluvit s neznámými lidmi a jsou to dobré rady, které nám pomáhají se cítit bezpečně. To, co patří mezi tzv. rodinná úsloví nebo přesvědčení, může jejich příjemce na celý život ovlivnit. Některé poučky vyslovené s dobrým úmyslem pomoci může dítě špatně pochopit, protože ještě neumí dobře rozlišovat, kdy je použití určitého pravidla vhodné a kdy nikoli. Taková přesvědčení se ukládají do paměti a mohou ovlivnit naše jednání o mnoho let později. Přijde čas, kdy je třeba pochybovat o pravdivosti těchto pravidel a podívat se, zda platí i v současných podmínkách a odpovídají naší vnitřní pravdě. Od rodičů i jiných osob, které se o nás starají, dostáváme mnoho rozumných a praktických rad, ale některé, které se hodily v době našeho dětství, už prostě neplatí. Kamenem úrazu je často strach. Stojí za to se však rozhodnout najít odvahu a opustit zastaralý hodnotový systém. Velmi často jsme rozhodně odmítali rady, které jsme slýchali v dětství a najednou slyšíme, jak je vnitřní záznam nebo přesvědčení, které je uloženo v paměti a nahradit jej novým. Pravidla a systémy přesvědčení je třeba čas od času zhodnotit a zjistit, zda jsou ještě nadále v harmonii.   Paměť je jen pomůcka a ne zákon, a měli bychom ji čas od času zásobit novými potřebnými informacemi. Změna paměťových záznamů není snadná a vyžaduje mnoho odvahy a vytrvalosti. Je smutné, že i dnes, v dospělosti, potřebujeme skrývat své skutečné pocity a nedovolíme si ukázat své obavy a úzkosti.   Jestliže v mládí slýcháme, že jenom nafoukanec se chlubí svými úspěchy a neustále jsme kritizováni a trestáni za každý nezdar, zvykneme si a naučíme se trestat sami sebe prakticky bez ohledu na to, co děláme. Jakoukoliv chválu pak popíráme a odmítáme. 90% lidí se upíná k okolí, ne k sobě. Blok z dětství je největší omezení. Jsou pouze někteří, kteří překročí hranici a nebojí se. Zvítězí pocit nad rozumem. Duše je silnější. Prožívejte svůj život ve shodě s tím, jaké světlo je ve Vás, nebo shoříte. Z pohledu duše není žádný neúspěch, jen pohyb. Ale na úrovni osobnosti jsme postaveni před skutečnost: Úspěch nebo selhání. Dát najevo své pocity nebo zůstat zticha. Radost nebo smutek. Aktivita nebo zahálka. Pokud si sami sebe nevážíme, budeme se stále setkávat s lidmi, kteří nás budou utvrzovat v tom, že „nejsme dost dobří“. Když jsme nejistí, budeme potkávat lidi, kteří jsou také nejistí a hledají někoho, kdo má ještě méně sebedůvěry než oni, což jim dělá dobře. Tvůrci svých iluzí jsme my sami.   Vězíme v kolotoči událostí na základě našich reakcí. Když jsme byli malí, říkali nám, že sedět a být zticha je dobře, kdežto běhat a smát se je špatně. Je to úplně obráceně! Ukázka z knihy Labyrint zdraví . Knihy o zdraví naleznete v naší nabídce.

Zdroj: www.celostnimedicina.cz Někteří lékaři zjevně pohlíží na lidi spíše jako na souhrny orgánů než na komplexní, myslící a cítící bytosti. Věnují jen malou péči tomu, aby vás poznávali jako osobnost, zajímali se, s čím si děláte starosti, jaká je situace ve vaší rodině, zda nemáte finanční potíže, či zda ve vašem životě nejsou nějaké další stresové faktory.   Je záležitostí posledních let, kdy hodně lékařů začíná připouštět spojitost mezi emocemi a zdravím, spojitost, kterou si jejich pacienti intuitivně rozvíjí celé roky. Pomalu a zdráhavě lékařská profese přijímá spojitost mezi stresem a vředovou chorobou, ale mnoho lékařů ještě nepřijalo fakt, že váš dobrý emoční stav může ovlivnit jakoukoliv fázi ve vašem životě. V těchto dnech se začínají hodně vyskytovat studie, které dávají do souvislostí stres s různými zdravotními problémy. Zde jsou některé příklady: lidé při stresové zátěži jsou mnohem náchylnější k obyčejnému nachlazení, častěji se u nich projevuje vysoký krevní tlak, mají více infarktů nebo trpí víc opakovanými výskyty zhoubných nádorů v oblasti hrudníku.   Praktičtí lékaři často zastávají názor, že jejich povinností je v prvé řadě se ujistit, že jejich pacienti nemají "lékařskou" příčinu svých chorobných příznaků. Jen pokud všechna vyšetření vyzní negativně, začne lékař uvažovat o přítomnosti psychologických faktorů - nebývá tomu tak ale vždy. Pokud by lékař přijal porozumění psychologického působení na tělesné choroby už od samotného počátku své analýzy, mnoha přebytečným vyšetřením by se takto dalo vyhnout. A mnoho pacientů by s takovým postupem bylo mnohem více spokojených. Ale pokud by lékař uznal předpoklad, že stres nebo deprese mohou být přídavnými faktory vzniku chorob, neznamená to, že by tím měl popírat opravdovost pacientova strádání.   Lékaři se možná cítí nesví, když mají diskutovat o faktorech, které považují za "nevědecké", jako třeba emoce. Někteří cítí, že by nevěděli, co dělat s podobnou informací, kterou získali od pacienta. Jiní mívají obavy, že jejich pacienti by se cítili poškozeni nebo si budou myslet, že jejich stesky nejsou brány vážně. Podle mé vlastní zkušenosti je většina pacientů ráda a zbaví se břemene, když mohou diskutovat o těchto věcech a pochopit jejich podíl na zdravotních potížích.   Jedním z největších problémů je, že obcházením zjištění pacientova psychického stavu bývá pomíjena potenciálně smrtelná choroba - deprese. Podle výzkumů lékaři selhávají při diagnostice psychické choroby v rozsahu od 45 do 90% všech případů, se kterými se setkají. Většina lidí, kteří trpí depresí, nejdou za psychiatrem, ale obracejí se na ordinace lékařů primární péče, jako jsou rodinní lékaři nebo internisté.   A velmi často si takoví pacienti vůbec nestěžují na depresi. Podobně jako mnoho lidí bez deprese i oni si stěžují na bolest hlavy, problémy se žaludkem nebo na únavu. A protože se příznaky deprese skutečně překrývají s mnoha jinými chorobami, mají lékaři často snahu provádět některá vyšetření, která by vyloučila jiná vážná onemocnění. Jestliže se však lékařům nepodaří rozeznat depresi a ona přítomna je, důsledky mohou být až tragické.   Zmýlená při diagnóze deprese zpravidla vede k nadbytečným laboratorním testům a co je ještě důležitější - ke zbytečnému strádání a v mnoha případech i k sebevraždám, jimž bylo možné zabránit. Deprese je téměř vždy léčitelná. Každý rok se tisíce lidí vrací zpět z pokraje sebevraždy, aby žili spokojený a produktivní život.   Deprese často vede přímočaře k diagnóze, pokud lékař věnuje chvilku tomu, aby položil několik prostých otázek. Jak vám chutná jídlo? Jak spáváte? Jste smutný? Pláčete hodně? Pomýšlíte někdy na sebevraždu? Někdy jen stačí, když praktický lékař vytvoří atmosféru, z níž pacient cítí jeho vůli naslouchat. Jestliže žena řekne, že její manželství je jako na skále, lékař by mohl reagovat otázkou: "Co se vlastně děje?" A tím ji povzbuzovat k vylíčení podrobností. Jestliže však lékař reaguje: "Hmmm. A kde vás něco bolí?", pacientka zřejmě pomlčí o svých partnerských problémech a příležitost k rozlišení její deprese může být ztracena.   Protože by lékaři neměli pomíjet diagnózu deprese, radím všem potenciálním pacientům - pokud si myslíte, že máte depresi, řekněte to. Pokud váš lékař tomu nebude naslouchat, najděte si raději jiného.   (články tohoto seriálu popisují situaci ve zdravotnictví USA, ale většina názorů a postřehů autora odpovídá i situaci v ČR)   Celková nabídka přípravků na depresi .

Zdroj: www.celostnimedicina.cz Susacův syndrom je autoimunitní onemocnění postihující nejmenší cévy a kapiláry v mozku, v sítnici oka a ve vnitřním uchu. Důsledkem zánětu je postupné poškozování tkáně - tzv. ischemické poškození, jež vzniká důsledkem snížení průtoku krve a kyslíku. Vlastní imunitní systém pacienta mylně útočí proti výše jmenovaným tkáním svého těla. Nemoc se bude projevovat podle rozsahu a místa napadení touto autoimunitní nemocí. Rozlišujeme tedy příznaky mozkové, které se projeví různými poruchami funkcí a neurologickými příznaky. Příznaky oční budou provázet poruchy vidění a příznaky vnitřního ucha se budou projevovat ztrátou sluchu, závratěmi a projevy šumění, pískání či hučení v uchu. Průběh a prognóza nemoci je závislá na včasném rozpoznání autoimunitní podstaty a zastavení působení protilátek na endotelové buňky popsaných céviček.Syndrom je pojmenovaný po Dr. Johnu Susacovi z Winter Haven, FL, který jej jako první popsal v roce 1975. Susacův syndrom se často špatně diagnostikuje. Mnoho času uplyne v neprospěch pacienta, když se první příznaky projevují coby netypické migrény, Meniérova nemoc, nebo dokonce jako psychiatrické onemocnění. Na syndrom se pomýšlí až při podezření na různé atypické roztroušené sklerózy (RS), neobvyklé demyelinizační onemocnění, nezánětlivé cerebrovaskulární onemocnění, autoimunitní revmatologické nemoci, či onemocnění nádorové. Syndrom se někdy skrývá pod obecným označením encefalopatie.V ideálním případě by měla být léčba založena na: Přesné představě o příčině onemocnění - to je stále základním problémem a chápání příčiny je velmi neúplné. Dosud není žádná komplexní, systematická a prospektivní studie klinických příznaků, klinického průběhu a léčby tohoto syndromu a nebyly provedeny žádné kontrolované léčebné studie. Proto léčba zůstává stát na historicky neefektivním postupu při použití imunosupresivních prostředků s cílem alespoň zastavit zákeřný postup protilátek a zpomalit tím poškození.   Celková nabídka přípravků na posílení imunitního systému .

Zdroj: www.celostnimedicina.cz Celostní medicína vidí lidský život a všechny nemoci jako harmonický, zákonitě provázaný komplex psychiky a jednotlivých tkání na pozadí vrozených (karmických) sklonů. Také moderní klasická medicína již několik desetiletí uznává propojenost psychiky a tělesných chorob – tzv. psychosomatická onemocnění. Existuje i zkratka PNEI, což značí psycho-neuro-endokrino-imunitní osu.   Každá myšlenka či emoce vytváří v mozku specifické řetězce aminokyselin (tzv. neuropeptidy), jež můžeme považovat za jakousi buněčnou řeč. Každé hnutí mysli se tedy okamžitě zhmotní do této formy a krví doputuje k buňkám, které jsou na ně citlivé a dokážou je „číst“ nebo jim „naslouchat“. Funguje to jako klíč a zámek. Například buňky ledvin více slyší na strach, partnerský nesoulad, jaterní zase na agresivní podněty, vztek apod. Když psychické podněty trvají delší dobu, mohou v příslušné tkáni vyvolat onemocnění.   Celostní medicína Proč tak obšírný úvod? Protože i alergické reakce mají zdroj v tomto celostním systému. Jsou doklady o tom, že člověk v hlubokém bezvědomí nereaguje alergicky při kontaktu s látkou, na kterou je jinak alergický. To jasně dokládá, že původ alergie je v psychice. O tom píše řada autorů zabývajících se psychoanalýzou, např. Rüdiger Dahlke ve známých dílech Nemoc jako řeč duše , Nemoc jako symbol aj.   Alergie je jednou z poruch imunity a ta je, jak jsme si řekli, úzce propojena s psychickými vlivy. Já pro názornější představu používám poněkud zjednodušenou klasifikaci imunitních poruch. Rozlišuji imunitu slabou (časté infekty či chronické infekční nemoci), kdy je imunitní systém nevýkonný, imunitu zmatenou (tzv. autoimunitní choroby), kdy imunita napadá vlastní tkáně, a imunitu hysterickou, což je právě alergický způsob reakce na běžný neškodný podnět, jako je pyl, chlupy, roztoči či různé potraviny.   Jakýkoliv příznak nemoci, tedy i alergie, má zákonité opodstatnění, jímž k nám hovoří naše podvědomí. Malý příklad: Alergická reakce na pyly, vejce či srst koček a psů má společný jmenovatel – sex. U pylů jde o rozmnožování rostlin, u vajec o nový život opeřence a kočky a psi reprezentují šelmy, tedy pudovost. Majitel(ka) tohoto velmi běžného typu alergie má tedy hluboký psychický blok v oblasti sexu. Nedokáže se zpravidla přirozeně uvolnit, v této otázce je nepřirozený(á) a hraje roli… Je zajímavé, že těmito alergiemi trpí lidé na Západě. Lidé necivilizovaní či primitivní takové projevy nemají.   Snad proto je tak obtížné alergie léčit. Chemické léky typu antihistaminik, bronchodilatancií či hormonů pouze tlumí alergické projevy. Podstaty se ani zdaleka nedotknou. Homeopatické symptomatické léky (Poumon histamine, Pollens, Nux Vomica, Sabadilla, Allium cepa, apod.) obdobně působí jen na projevy, nikoli podstatu, alespoň však s tím rozdílem, že nepoškozují organismus. Léčit alergie je možno psychoterapií, prací s podvědomím, konstituční homeopatií či autopatií. Rozhodně je nutné si uvědomit (týká se to i některých lékařů), že příčina alergických potíží není v okolním světě, tedy v tzv. alergenech, nýbrž v nás samotných…   Celková nabídka přípravků na alergie .

Zdroj: www.celostnimedicina.cz Objev antibiotik se považuje za největší pokrok v oblasti zdraví od zavedení moderní kanalizace. Dokážete si vůbec představit, že jediné škrábnutí dříve mohlo znamenat infekci a smrt? Jenže původci nemocí jsou stále odolnější a lékaři ztrácejí jednu část antibiotického arzenálu po druhé. Přestávají totiž zabírat! Hrozí, že vůbec nebudou účinkovat? A kdy je tedy brát a kdy se jim naopak vyhnout?   Objev penicilinu – náhoda či chyba Antibiotika jsou sice vymožeností 20. století, ale už 2500 let př.n.l. používali staří Číňané k léčbě infekcí obklady z plesnivého sojového mléka. Stopy antibiotik byly nalezeny i v kostrách starověkých Egypťanů.Ve středověku chirurgové přikládali na rány plesnivý chléb.   Skutečný vědecký rozvoj antibiotik však začal až jednoho deštivého odpoledne v září roku 1928. Tehdy si skotský bakteriolog Alexander Fleming povšiml jedné z mělkých skleněných misek, v nichž pěstoval bakterie. Zapomněl ji umýt a teď se tam šířila zvláštní zelená plíseň. Kolem ní se táhla průsvitná vrstva, kde žádné bakterie nerostly. "To je zvláštní," prohlásil prý udiveně. Právě objevil první antibiotikum na světě.   Tento muž je objevil Alexander Fleming (1881-1955) Narodil se ve skotském Lochfieldu v rodině farmáře. Učení mu šlo dobře, a tak bez obtíží vystudoval lékařství v Londýně. V jeho životě hrály velkou roli náhody. Ta první se odehrála v roce 1902, kdy na školu nastoupil Almtothe Wright. Fleming sice udělal potřebné zkoušky na chirurga a v nemocnici bylo i volné místo, Wright však pro svoje střelecké družstvo potřeboval dobrého střelce. A tím Fleming byl. Tak se dostal do Wrightovy laboratoře a věnoval se výzkumu. mimo jiné stafylokokům. A tady se odehrála ta druhá náhoda. Na špatně umytých Petriho miskách se objevila plíseň, která zabila všechny bakterie v okolí. A tady byl počátek zázračného léku později nazvaného penicilin. Za penicilin Fleminga povýšil král Jiří VI. do šlechtického stavu a v roce 1945 obdržel se svými spolupracovníky Nobelovu cenu. Alexander Fleming zemřel 11. března 1955 na srdeční infarkt. Byl prohlášen národním hrdinou a jeho ostatky uloženy v Katedrále svatého Pavla v Londýně.   Zrodil se základní lék Fleming usoudil, že se do laboratorní misky dostal oknem nějaký výtrus a usadil se v ní. Dalším zkoumáním zjistil, že tato plíseň vylučuje jakési žluté kapky, které ničí bakterie stejně spolehlivě jako plíseň sama. A to dokonce i zředěná až v poměru 1:800. Plíseň později pojmenoval Penicillium notatum, pro podobnost ke štětci (latinsky penicillus). Název se následně zkrátil na penicilin. Ovšem cesta penicilinu nebyla jednoduchá – Fleming nedokázal vyvinout techniku, jak získat čistý penicilin, a tak se tento skvělý lék ještě víc než deset let nevyužíval. Až v roce 1941 badatelé Howard Walter Florey a Ernest Boris Chain ověřili jeho výsledky laboratorně na zvířatech a posléze na nemocných lidech. V roce 1942 jej začaly vyrábět největší farmaceutické firmy, o rok později se už dodával do armády na léčení raněných. Lidé jásali, že tím lidstvo navždy získalo zbraň proti infekčním nemocem. Lékaři doufali, že penicilin porazí i rakovinu a tuberkulózu. Další antibiotika byla objevována jako na běžícím pásu.

Zdroj: www.celostnimedicina.cz Magnetická rezonance, známá také pod zkratkou MRI (z anglického "magnetic resonance imaging"), je stále více využívána za účelem vyšetření rakoviny prsou, stejně tak se stále více využívá při samotné operaci prsu v případě, že rakovina byla zjištěna. Evidentně to znamená, že náklady na zdravotní péči prudce narůstají, jelikož více a více ženám je kromě mamografie doporučena také magnetická rezonance. Nátlak začal v roce 2007. V tom čase stálo, dle the New York Times, vyšetření prsou magnetickou rezonancí 1 000 až 2 000 amerických dolarů, a někdy dokonce víc – je to nejméně desetinásobek nákladů na běžnou mamografii. Takže za každých milion vyšetření prsou magnetickou rezonancí, které jsou každoročně v USA uskutečněny, vzrostly náklady na zdravotní péči jen z tohoto jediného důvodů o nejméně jednu miliardu dolarů. Jen někdy, ale ne vždycky, jsou tato vyšetření hrazená ze zdravotního pojištění.   Samozřejmě, i přes tyto enormní náklady, jediným důvodem, proč by měli lékaři a léčebná centra přesvědčovat ženy, aby podstoupily toto drahé vyšetření, by měla být existence přesvědčivého důkazu, že vyšetření prsou magnetickou rezonancí má vynikající výsledky v odhalování rakoviny prsou a/nebo v její léčbě. Ale to není pravda.   Ačkoliv může být těžké tomu uvěřit, tady je šokující pravda, tak jak byla publikována v prestižním lékařském magazínu The Lancet. Monica Morrow, společně s kolegy z newyorského centra pro léčbu rakoviny (Memorial Sloan-Kettering Cancer Center), provedla pečlivý výzkum posledních deseti let. Jejich cílem bylo prozkoumat tvrzení, že vyšetření prsou magnetickou rezonancí při hledání a léčbě rakoviny prsou je skutečně efektivní. Zjistili ale pravý opak. Je jenom málo nebo téměř žádné důkazy, že vyšetření prsou magnetickou rezonancí by bylo pro většinu žen prospěšné. Ve skutečnosti tedy neexistují žádné objektivní důkazy, které by potvrdily, že vyšetření prsou magnetickou rezonancí je obzvlášť účinnou pomocí při operaci se zachováním prsu.   Přemlouvání žen k vyšetření prsou magnetickou rezonancí bez důkazu, že to zvýší jejich šanci na vyléčení Nová studie ukázala, že vyšetření prsou magnetickou rezonancí může být přínosným v případě žen, které mají vysokou pravděpodobnost, že onemocní rakovinou prsu z důvodu dědičných předpokladů. Nicméně, podívejme se na toto tvrzení z hlediska dlouhodobého přežití klientek. Dle vyhlášení v médiích, výzkumníci poukázali na to, že zatímco vyšetření prsou magnetickou rezonancí u těchto rizikových žen může odhalit tumor, který nebyl odhalen mamografem a ultrazvukem, „jenom málo víme o tom, zdali má tato lepší detekce nějaký vliv na vyléčení.“   Dle výsledků výzkumného teamu, to že vyšetření prsou magnetickou rezonancí je přesnější, ještě neznamená lepší výsledky operace, stejně tak neznamená lepší prognózu u žen, u kterých bylo toto vyšetření uskutečněno před operaci. „Dostupná data nenasvědčuji tomu, že by magnetická rezonance zlepšovala účinnost při operaci se zachováním prsu nebo, že by zvyšovala pravděpodobnost dosáhnutí negativních okrajů (tedy, že na okraji resekce nejsou nalezeny žádné rakovinotvorné buňky) při následném chirurgickém zákroku.“   „Magnetická rezonance je v posledních letech velice využívána, jelikož se předpokládá, že její zvýšená citlivost při odhalování rakoviny zlepší vyhlídky pacientů na vyléčení,“ říkají autoři tiskové zprávy. Co je ale rozhodující: bylo zjištěno, že neexistuje žádný konkrétní důkaz, že by vyšetření prsou magnetickou rezonancí (které odhalí rakovinu u vysoce rizikových pacientek) vedlo k tomu, že tyto pacientky budou žít déle než by žily, kdyby toto vyšetření nepodstoupily.